Historická ironie. Řecko není jedinou kolébkou demokracie, tu Aztéckou ale udusili Evropané

- Člověk autor: Jan Toman

Když v našich končinách někdo zmíní Aztéky, ve většině posluchačů zřejmě vyvolá představu bujné mexické džungle, kamenných pyramid a polonahých kněží přinášejících krvavé oběti svým exotickým bohům. To poslední, co by nás pod pojmem aztécká říše napadlo, je demokracie. Přesto se zdá, že přinejmenším určité prvky tohoto státního řízení byly v raně novověké střední Americe známé a rozšířené.

Poslední hřebík do rakve aztécké demokracie zatloukli paradoxně španělští dobyvatelé

Poslední hřebík do rakve aztécké demokracie zatloukli paradoxně španělští dobyvatelé,zdroj: Profimedia.cz

Jak shrnuje ve svém žurnálu vědecký časopis Science, demokratický, nebo lépe řečeno kolektivní, způsob vlády nebyl v předmoderní době s největší pravděpodobností vlastní pouze Athénám a několika dalším městům ve starověkém Řecku či středověké Evropě. O svou moc a správu říše se s širokými vrstvami obyvatel patrně dělili i vládci mnoha dalších společností roztroušených po celém světě.

Pravda, jejich obyvatelé zřejmě nevolili své zástupce u svobodných voleb v dnešním slova smyslu, rozdíl oproti autokratickým společnostem řízeným jedním svrchovaným a dědičným panovníkem ale mohl být značný. Dokonce tak výrazný, že se projevil i na rozvrhu měst a dalších materiálních pozůstatcích starověkých civilizací, ke kterým dnes mají přístup archeologové.

Převaha autokratů

První, kdo přišel s myšlenkou o zastoupení kolektivního způsobu vládnutí ve střední Americe, ale i jiných málo prozkoumaných státních útvarech po celém světě, byl patrně americký antropolog Richard Blanton. V devadesátých letech, kdy svou hypotézu navrhl, ovšem nebyly archeologické doklady tak bohaté, aby ji dokázaly definitivně potvrdit nebo vyvrátit. Středoamerické objevy z posledních let však Blantonovu názoru silně nasvědčují.

Hlavní města starověkých Olméků, jejichž říše dosáhla vrcholu na přelomu našeho letopočtu, královská města Mayů, nejmocnější město Aztécké říše Tenochtitlán a další sídla vykazují jasné znaky autokratického způsobu vlády typického pro většinu starověkých říší. Jejich sídla sestávala z monumentálních chrámů a paláců přetékajících luxusním cizokrajným zbožím.

Archeologové v nich také na každém kroku narážejí na portréty, rytiny a sochy panovníků, často v nadživotní velikosti. Historie panovnické rodiny a památné skutky, které se udály za vlády toho kterého panovníka, v nich také často byly zvěčněny do kamene. Příbytky poddaných v těchto sídlech oproti tomu byly často umístěny na samotné periferii, nebo se vůbec nedochovaly.

Demokracie s limity

Některá středoamerická sídla – například Monte Albán, hlavní město Zapotéků, nebo Tlaxcallan, hlavní rival aztéckého Tenochtitlánu – ovšem vyhlížejí diametrálně jinak. Připomínky vládců jsou zde spíše decentní, paláce a chrámy daleko skromnější. Tato města jsou také rozvolněnější, často decentralizovaná a s několika náměstími, přičemž příbytky běžných občanů se v nich zásadně neliší od obydlí vyšších vrstev.

Ani výbava domácností v nich nevykazuje extrémní rozdíly. Správní budovy, například sněm volených zástupců, se navíc v některých případech nachází úplně mimo město. Vše naznačuje tomu, že do správy těchto sídel měli co mluvit široké vrstvy obyvatel. Z rozvrhu městského plánu a dochovaných zlomkovitých záznamů místních obyvatel či španělských dobyvatelů lze samozřejmě usuzovat i na další rysy místní vlády, s jistotou toho však více můžeme prohlásit jen málo.

V přírodě a společnosti jen máloco platí absolutně. Stejně tak i ve střední Americe můžeme nalézt přechody mezi oběma styly městského (a patrně i politického) uspořádání. Na některých místech se také patrně oba styly vlády střídaly. Obecně ale, zdá se, platí, že autokraticky řízená města čerpala své bohatství spíše z obchodu s drahým cizokrajným zbožím, podobně jako obchodní centra středověkého orientu nebo dnešní ropné velmoci. Demokraticky či kolektivně uspořádané společnosti vykazovaly spíše rysy větší soběstačnosti. Zpravidla oplývaly silnou byrokracií, pokročilejšími státními službami a hlavní část bohatství získávaly z daní. Panovník v nich byl už z definice pod alespoň částečnou kontrolou svých poddaných.

Ostrov svobody

Tlaxcallan není zcela neznámý ani znalcům historie. Jeho dějiny jsou pohnuté a zánik splňuje všechny rysy antické tragédie. Po staletí se toto kolektivně spravované město bránilo jen pár desítek kilometrů vzdálenému rozpínavému Tenochtitlánu. Postupně se z něj stal ostrov svobody uprostřed obrovské autokraticky řízené aztécké říše a útočiště nejrůznějších odpůrců a protivníků Tenochtitlánu.

S příjezdem Španělů pod vedením Hernána Cortése vycítili místní svou šanci a síly evropského dobyvatele všemi zdroji podporovali. S vítězstvím Španělska však byly sečtené i dny dlouholeté republiky. Město zaniklo a po získání osamostatnění Mexika se jeho název stal symbolem zrady a kolaborace.

Lekce, které vyplývají z dějin střední Ameriky, jsou každopádně mimořádně důležité v kontextu dnešního nestálého světa. Stále jasněji se ukazuje, že předkolumbovské Mexiko si rozdrobeností městských států a větších i menších, volnějších i spjatějších říší nezadalo se starověkým Řeckem nebo středověkou a raně novověkou Itálií.

Rovněž se zdá, že demokratický či kolektivní způsob vlády není unikátní jen pro Evropu a zároveň že není věčný nebo samospásný. Různé způsoby vlády se při zpětném pohledu na dějiny středoamerických říší mění velmi často a dlouhodobě udržet způsob vlády výhodný i pro široké vrstvy obyvatel nemusí být nic snadného.

Tagy: historie Jižní Amerika věda a poznání svoboda a demokracie

Zdroje: vlastní