V minulosti nezřídka vedly i celkem běžné nákazy ke smrti nebo vážným zdravotním komplikacím. Nemusíme se ani vracet do dob černého moru. Vždyť v letošním roce si připomínáme teprve sto let od epidemie španělské chřipky, která si po skončení první světové války vyžádala možná až 100 milionů životů. O tuberkulóze, zápalu plic, nebo třeba tyfu nemluvě.

V každém případě se můžeme oprávněně domnívat, že ti z našich předků, kteří dokázali odlišit zdravé jedince od nemocných, měli velikou výhodu. Nejen obranyschopnost, ale také poznávací schopnosti určovaly, kdo přežije a zanechá potomstvo. Nikdo nepochybuje, že jsme tyto schopnosti zdědili i my. 

Asi každý by dokázal vymyslet seznam příznaků, které svědčí o tom, že se někdo ze zdravotního hlediska necítí nejlíp. Mezi prvními by jistě figurovaly kruhy pod očima, skelný pohled nebo třeba bledá pokožka. Mnoho těchto příznaků se ovšem prolíná se znaky fyzického či psychického vyčerpání, zatímco ty specifičtější, jako třeba odlišný pach potu, podle kterého dokáží nemocné jedince spolehlivě odhalit zvířata, hrají u lidí spíše podružnou roli.

Tak trošku "nakažení"

Důkladný výzkum znaků, podle kterých odhalujeme potenciální nákazu druhých, by přitom mohl přinést výsledky zajímavé nejen z teoretického, ale také praktického hlediska.

Nesmírně zajímavým, byť mírně znepokojivým, způsobem se rozhodli lidskou schopnost odhalení nakažených jedinců prozkoumat švédští vědci. Uměle "nakazili" skupinu dobrovolníků, jejichž fotky následně nechali posuzovat nic netušící účastníky studie.

"Nákaza" nespočívala v eticky problematickém podání skutečných infekčních agens. To by ostatně žádný regulační orgán ani nedovolil. Dobrovolníkům badatelé místo toho podali koktejl sestávající z molekul vnější membrány bakterie Escherichia coli, který silně stimuluje obranyschopnost zdravých lidí. Několik hodin po podání substance se proto dobrovolníci cítili stejně špatně, jako by se v jejich těle rozjížděla skutečná bakteriální infekce.

Dvě hodiny po podání koktejlu, kdy příznaky "falešné nemoci" dosahovaly vrcholu, výzkumníci "nakažené" dobrovolníky nafotili. Ti přitom měli instrukce vypadat a tvářit se co nejnormálněji – žádný prvek jejich vzhledu nad rámec samotných fyziologických příznaků nesměl naznačovat nic o jejich stavu. Vše si zopakovali ještě jednou, tentokrát po podání neškodného solného roztoku, a fotky následně předložili několika desítkám nic netušících hodnotitelů.

Víc než polovina správných odpovědí

V první části experimentu měli posuzovatelé hodnotit, zda se jim člověk na konkrétní fotce zdá nemocný, nebo zdravý. V druhém pokusu měli posuzovatelé za úkol na škále od 1 do 7 zhodnotit zdravotní stav osoby na fotce, její únavu a osm charakteristik obličeje včetně zarudlosti očí, pobledlosti pokožky nebo rtů, nateklosti víček či povadlosti koutků.

Výsledky jasně potvrdily, že lidé i po velmi krátkém zahlédnutí osoby (na posouzení fotek neměli posuzovatelé více než pět sekund) dokáží celkem efektivně odhalit příznaky akutní nákazy. Z 1215 označení osob jakožto nemocných bylo celých 775 správně, což dalece přesahuje úroveň náhody.

Průkazně lepší, než kdyby jednoduše tipovali, byli posuzovatelé u 13 ze 16 "nakažených" dobrovolníků. V podrobnějším experimentu lidé uměle "nakažené" jedince prokazatelně označovali jako nemocnější a unavenější. Ze statistického hlediska také podle hodnotitelů vykazovali bledší pokožku a rty, nateklejší tvář a oční víčka, jednotnější a matnější pleť či povislejší koutky. Nezdravě bledá pleť, nateklá víčka a bledé rty se potom ukázaly jako obzvlášť úzce spojené se vnímáním dané osoby jako nemocné.

Když k tomu připočítáme, že s ostatními obvykle trávíme víc času než pár vteřin a máme tak příležitost studovat i další prvky jejich zjevu, jako například chování, lidé jakožto detektory infikovaných jedinců vůbec nevycházejí špatně. Na druhou stranu, mnoho otázek zatím zůstává nezodpovězených. Dokáží lidé odhalit i příznaky konkrétních nemocí? Nebo odlišit infekční stádium nemoci od neinfekčního?

Mohly se příznaky nakaženosti a jejich identifikace vyvíjet pospolu, například s cílem usnadnit ostatním členům populace vyhýbání nemocným jedincům? Nebo platí pravý opak a evolučně výhodnější bylo spíše svou nákazu skrývat a "stáhnout s sebou" co nejvíc příslušníků dané populace? A v neposlední řadě – proč spolu tak úzce souvisí příznaky nemocnosti a unavenosti? Na všechny tyto otázky případě odpoví až budoucí výzkum.