Zkoumají význam motýlích barev, souvislost křídelních vzorů s jedovatostí či nechutností, cesty, jakými se mohla vyvinout motýlí oka a stovky dalších témat. Tradiční záhadu ovšem představují kořeny motýlí evoluce – jejich příbuzenské vztahy, stáří a příčiny úspěchu. I nad těmi se ovšem pomalu začíná rozednívat.

Sběrem živých motýlů se může zabývat každý, kdo v ruce udrží síťku. Se zkamenělinami dávno vymřelých motýlích druhů a linií je to ale daleko komplikovanější. Křehcí motýli se v horninách dobře nezachovávají a jasně identifikovatelných zkamenělin proto paleontologové moc nenalezli. Nejstarší z nich pochází až z jury a jejich stáří nepřesahuje 192 milionů let.

Diametrálně odlišné údaje vydaly tzv. analýzy pomocí techniky molekulárních hodin všímající si rozdílů a podobností v genetické výbavě motýlů a jejich příbuzných. Odhady stáří celé skupiny, respektive doby, kde se motýli oddělili od svých nejbližších příbuzných, chrostíků, založené na molekulárně-biologických datech sahají k přelomu prvohor a druhohor. Nejstarší fosilie tak přesahují o více než 50 milionů let.

Motýli ale naštěstí skrývají jedno tajemství, které může paleontologům výrazně ulehčit práci. Shodou náhod se jedná o stejnou vlastnost, která motýly činí tak krásnými, éterickými a náchylnými k sebemenšímu dotyku – jemné šupinky pokrývající jejich křídla, těla a nohy.

Tajemství šupinek

Šupinky se totiž mohou za určitých okolností hromadit a, například v některých vrstvách sladkovodních či slanovodních usazenin, nabídnout vědcům komplexní vhled do motýlího osazenstva daných ekosystémů.

Právě na tyto šupinky a jejich zlomky se zaměřil tým německých a amerických vědců, kteří se pustili do průzkumu pozdně triasových usazenin poblíž Braunschweigu v severním Německu. Celá procedura samozřejmě nebyla tak lehká, jak se může na první pohled zdát.

Vědci museli jednotlivé šupinky preparovat, odlišit od podobných struktur produkovaných jinými liniemi členovců a nakonec určit. Nakonec paleontologové shromáždili zhruba 70 použitelných šupinek či jejich úlomků, které podle tvaru a žebrování mohli rozlišit do čtyř velkých skupin.

Některé z nich odpovídaly šupinám u dnešních "nejstarobylejších", respektive nejdříve odštěpených, skupin motýlů – například chrostíkovníkovitých. Tito "pramotýli" se vyznačují žvýkacím ústním ústrojím, nikoli sosákem, který mají jejich četnější a rozrůzněnější příbuzní.

Další znaky na jiných šupinách ale naznačují spíše příbuznost s typičtějšími a později oddělenými skupinami motýlů. Pravděpodobně tedy naleziště představuje "fotografii" z doby, kdy se motýli začali jako skupina bouřlivě vyvíjet.

Nový pohled na motýlí evoluci

Vzhledem k tomu, že doposud známé nejstarší zkameněliny "vyšších" motýlů charakteristických větší velikostí a sacím ústním ústrojím pocházejí až z rané křídy, nálezy ze severního Německa posouvají kořeny této skupiny o celých 70 milionů let nazpátek. To zcela mění náš pohled na motýlí evoluci. Jejich rozvoj zpočátku očividně vůbec nesouvisel s rozvojem kvetoucích rostlin, protože ty nastoupily až daleko později.

Vše naopak nasvědčuje hypotéze, že sací ústrojí motýlů původně sloužilo k vytěžení každé jedné kapky vody za velmi suchých podmínek počátku druhohor. Svou roli mohl sosák sehrát i při sání z listů či parazitování na lepivých sladkých kapkách určených k lapání pylu u některých nahosemenných rostlin.

Z podobných interakcí mezi zástupci hmyzu a rostlin se snad později mohlo vyvinout vzájemně prospěšné opylování. Dnes na něm vydělávají hlavně krytosemenné rostliny, nelze ale vyloučit, že se podobná spolupráce mohla vyskytnout už u některých linií nahosemenných rostlin.

S raným nástupem motýlů souhlasí i nálezy nezaměnitelných stop požerků. Druhohorní listy sice mohly ohlodat i larvy jiných skupin hmyzu, motýli se ale zdají být jedněmi z nejslibnějších kandidátů. Třepotající se milovníci květů jsou s námi očividně daleko déle, než se donedávna zdálo.