Klokanovití představují druhou největší čeleď vačnatců. Zahrnují až 54 druhů od drobných lesních forem až po takřka metrákového klokana obrovského. Obývají lesy, pláně i pouště. Setkáme se s nimi ale jen v Austrálii, na Nové Guiney a přilehlých ostrovech. Nejčastěji se klokani pohybují charakteristickým skákáním po zadních. To je, mimochodem, zajímavé i z toho důvodu, že u žádné jiné velké skupiny savců skákání po zadních nejrychlejší způsob pohybu nepředstavuje. Jedná se tudíž o velkou evoluční specialitu nejmenšího kontinentu.

Nalezneme ale i klokany, kteří trvale chodí po čtyřech. Konkrétně jde o klokánky pižmové, kteří obývají tropické deštné lesy na severovýchodě Austrálie. Ti sice zadními nohami "přiskakují" naráz, takže se jejich způsob pohybu mohl ze skákání klidně vyvinout, kvůli velkému stáří jejich vývojové linie ale nemůžeme říct, jestli naopak "přiskakování" nepředcházelo rychlejšímu skákání.  

Celá řada dalších klokaních druhů se potom naučila šplhat či chodit v podrostu. U těchto později odvětvených zástupců klokanovitých je ale více méně jisté, že se jen druhotně přizpůsobili novému prostředí. Podobně pozdní adaptací je také pohyb velkých klokanů využívajících při menších rychlostech ocas jako jakousi pátou končetinu.

Vymřelí klokani využívali podobně široké, nebo dokonce ještě širší, spektrum různých druhů pohybu. Zástupci skupiny Sthenurinae například mohli podle různých indicií docela obstojně chodit po zadních. Ale co nejstarší klokani, jejichž stáří může sahat až k 23 milionům let?

Skákali "praklokani" po zadních?

O těchto skupinách toho víme daleko méně. Jak v novém odborném článku shrnuje trojice švédských vědců, doposud jsme z takto dávné evoluce klokanů mohli studovat jen pár kosterních úlomků. Nejstarší z nich nesou znaky pohybu po čtyřech nohách, snad se schopností občasného šplhání, skákání či přiskakování. Velice se podobají kostrám klokánka pižmového. Není ale jasné, jestli badatelé nezařadili nalezené kostry tak hluboko do klokaní evoluce právě kvůli této kombinaci znaků. Jiné starobylé pozůstatky "praklokanů" totiž nasvědčují spíše klasickému vysokorychlostnímu skákání.

Výzkumníci se proto na kosti podívali znovu, a to s využitím nejnovějších počítačových modelů. Zkoumané pozůstatky zařadili do blízkosti již popsaného vymřelého druhu Nambaroo gillespieae. V mnoha kosterních znacích se zkameněliny podobaly dnešním lesním a stromovým druhům, například již zmíněnému klokánku pižmovému, klokanu Matschieovu či klokánku Gilbertovu. Přibližují se jim i v pomyslném prostoru všech tvarových možností.

Jen obtížně ale můžeme zkoumaným fosilním pozůstatkům přiřadit určitý charakteristický typ pohybu. Spíš se zdá, že obecně odpovídají dnešním klokanům, kteří se musí pohybovat skrz komplikovaný terén lesního podrostu a kombinovat lezení, chození, přiskakování a skákání.

Sečteno a podtrženo, zdá se, že dávní klokani představovali poměrně univerzální vačnatce lesního podrostu. Z tohoto stavu se teprve druhotně specializovali – někteří směrem k obratnému lezení ve větvích stromů, jiní k efektivnímu skákání na otevřených pláních. Spolu s vysušováním kontinentu v posledních milionech let ubývaly i lesy, čemuž patrně padly za oběť i starobylé lesní formy klokanů. Štěstí měli spíše velcí klokani otevřených plání. Klíčem k úspěchu celé skupiny však byla, je a bude určitá všestrannost v druzích pohybu, která jim zaručuje schopnost lehce se přizpůsobit novým podmínkám.