Dříve se předpokládalo, že velké vymírání na konci křídy postihlo jen přežívající zbytky pterosaurů, kteří začali fosilního záznamu mizet již od poloviny křídy. Podle paleontologických nálezů se dříve myslelo, že v maastrichtu, posledním období křídy před 72 až 66 miliony let, přežívala již jedna značně ochuzená čeleď pterosaurů.

Fosilní záznamy pterosaurů jsou však velmi vzácné a je tedy možné, že jejich úbytek v druhé polovině křídy je jen zdánlivý. Skupina paleontologů se rozhodla ověřit tento předpoklad na novém nalezišti.

Tímto nalezištěm byly marocké fosfátové doly Sidi Daoui a Sidi Chennane. Tyto doly obsahují vrstvy, které stářím odpovídají maastrichtu a sousedícím geologickým epochám. Marocká fosfátová ložiska jsou navíc unikátní i z toho důvodu, že reprezentují suchozemské, pobřežní i mořské prostředí. Dosud pocházela většina předchozích fosilií pterosaurů z tohoto období ze suchozemského prostředí.

Fosilie dvou stovek pterosaurů

V posledních několika letech objevili paleontologové v těchto dolech kolem 200 pterosaurů, od jednotlivých kostí po téměř celé kostry. Tyto kostry patří sedmi druhům pterosaurů patřícím do tří různých čeledí.

Objevené druhy se mezi sebou liší rozměry – od velikosti orla po obra s rozpětím křídel deset metrů. Liší se i morfologická variabilita kosterních pozůstatků, která naznačuje specializaci pro různé typy letu a získávání potravy.

Tato variabilita výrazně zvýšila dosavadní představy o diverzitě pterosaurů z konce éry dinosaurů. Na konci křídy tedy existovala stabilní a bohatá společenstva pterosaurů, která byla možná složena z více druhů než v předchozích obdobích poslední části druhohor.

Je třeba dodat, že je sice řeč jen o jednom geologickém období, ale období křídy trvalo přibližně 80 milionů let (od 145 do 65 milionů před současností).

Jedno bohaté naleziště, nebo běžná situace?

Vědci se snažili zjistit, zda stávající objev opravdu odpovídá vyšší diverzitě pterosaurů nebo jde jen o vliv jednoho výjimečně bohatého naleziště. Jinými slovy, kdyby se fosilie pterosaurů hledaly tak snadno jako v marockých fosfátových dolech všude a ze všech období, byla by potom bohatá pterosauří fauna maastrichtu opravdu tak bohatá?

Proto vědci použili počítačové modely, které zahrnuly všechny známé fosilie pterosaurů z období křídy. Z tohoto seznamu bylo opakovaně náhodně vybráno menší množství fosilií, tak, aby to simulovalo náhodný průběh objevování fosilií. Následné analýzy ukázaly, že pterosauří společenstva byla stabilní a další objevy by možná mohly vést k ještě vyšší pestrosti na konci křídy.

Zajímavější než počty linií a druhů, které řeší fylogenetická diverzita, je diverzita funkční. Ta je zjišťována z morfologické variability fosilních kostí a jejich srovnáním se současnými zvířaty – v tomto případě s ptáky.

Desetimetroví obři s různými specializacemi

Dá se tak odhadnout, jak konkrétní pterosauří druhy žily: Tvar kostí křídel může ukázat specializaci na konkrétní typ letu, tvar čelisti podává svědectví o typu potravy, kterým se pterosauři živili. Z nohou lze pro změnu usoudit kolik času trávili daní jedinci na zemi.

S jednou výjimkou, která dorůstala menších rozměrů, měli všichni maročtí pterosauři rozpětí křídel dva až deset metrů. Například příslušníci čeledi Azhdarchidae se se svými dlouhými končetinami a nepříliš specializovaným typem křídel dají přirovnat k dnešním brodivým ptákům, jako jsou třeba čápi nebo volavky. Pokud si tedy dokážete představit desetimetrové čápy.

Podobně jako čápi pravděpodobně získávali potravu v různých typech suchozemského a sladkovodního prostředí. Tomu odpovídá i to, že jejich fosilie byly nalezeny hlavně v terestrických nalezištích.

Mezi zbývajícími pterosury je možné najít specializované aktivní letce i ještěry specializované na dlouhé plachtění na termálních proudech nad mořem. Tito plachtící pterosauři by se mohli přirovnat k některým velkým současným mořským ptákům s podobným stylem letu jako třeba fregatky.

Konkurence s ptáky?

Na konci křídy už se pterosauři dělili o nebe s ptáky. Jedna ze starších teorií vysvětlovala předpokládaný úbytek pterosaurů vlivem soutěžení o zdroje právě s ptáky. Marocké nálezy umožnily přezkoumání této teorie.

Ptáci a ptakoještěři se lišily velikostí: Ptáci měli maximální rozpětí křídel dva metry a relativně malá těla. Oproti nim sedm ze šesti druhů pterosaurů mělo rozpětí křídel větší než dva metry. Zdá se, že obě skupiny mohly koexistovat ve stejném prostředí a specializovat se na jiné typy potravy.

Pterosauři měli největší diverzitu na velkých velikostech, zatímco ptáci v malých. Ptáci neomezovali pterosaury, pterosauři však měli vliv na maximální velikosti ptáků. Velké druhy ptáků se objevily až po jejich vymření. Tato situace je stejná jako u dinosaurů a savců na zemi.

Studium fosilií z nového naleziště odhalilo netušenou pterosauří druhovou i funkční variabilitu a zdokonalilo naše porozumění životu na Zemi.