Opeřenci s taktikou ještěrek. Barmský jantar odhaluje nečekané taje evoluce ptáků

- Příroda autor: Jan Toman

Zabalit slepici do hlíny, upéct a potom krustu i s pery sloupnout. Kdo by řekl, že podobným způsobem kdysi vznikly i jedny z nejvýznamnějších ptačích zkamenělin. Pravda, roli obyčejné hlíny zastala pryskyřice, z níž se po odpaření těkavých terpenů a dalších chemických přeměnách stal jantar. Jinak ale události nabraly stejný spád, jako když si kdysi lidé chtěli připravit drůbež. Díky tomu v barmském jantaru z jihovýchodní Asie nacházíme mimořádně zachovaná pera ptáků, kteří se zdejšími lesy proháněli v období křídy. Jak potom ukazuje nejnovější výzkum, před 99 miliony let nabýval ptačí pokryv těla nevídaných podob a mohl zahrnovat dokonce i nápadná, ale lehce vytrhnutelná pera s rolí důmyslné návnady.

Ostnová pera prehistorických ptáků měla zřejmě podobnou funkci jako pestrý ocas ještěrek. Ilustrační kresba

Ostnová pera prehistorických ptáků měla zřejmě podobnou funkci jako pestrý ocas ještěrek. Ilustrační kresba,zdroj: Profimedia.cz

Jantar coby médium, ve kterém se mohou zachovat zkameněliny, není třeba příliš představovat. Svou chvilku slávy si koneckonců užil už ve filmu Jurský park. Komáři s nasátou dinosauří krví ale rozhodně nejsou jedinými tvory, které v jantaru můžeme nalézt. Těsně po vyronění pryskyřice se do husté lepivé hmoty mohlo zachytit kdeco – pyl, úlomky kůry, jehlice, nejrůznější druhy hmyzu a dalších bezobratlých a někdy i drobní obratlovci nebo jejich části. Třebaže vědci našli v jantaru už i část ocasu dinosaura, alespoň co se barmského jantaru týče, sestávají nalezené části obratlovců zdaleka nejčastěji z ptačího peří.

Důvod tohoto jevu asi není třeba příliš rozebírat. Všichni si dokážeme živě představit, jak lehce se po přistání na stromu mohlo ptákovi zachytit v tuhnoucí pryskyřici několik per, která musel při odletu obětovat. Skutečně zajímavé poznatky ale přineslo detailní studium těchto pírek. Ukazuje se totiž, že šlo nápadně často o dlouhá zjednodušená ocasní pera v mnoha ohledech přizpůsobená k lehkému vytrhávání. Nic podobného přitom od dnešních, moderních, ptáků neznáme. Že by si pro nás druhohorní ptáci schovali další překvapení?

Unikátní typ per

S plnou vervou se do výzkumu jantarem zalitých per pustil čínsko-kanadský tým paleontologů. Tito autoři ve svém nedávném článku v Journal of Palaeogeography uzavírají, že se patrně jednalo o zcela unikátní typ per, pro která neznáme žádnou moderní obdobu.

První si těchto pírek všimli už paleontologové zkoumající klasické zkameněliny. Kvůli zvláštní stavbě centrálního ostnu, který je u kořene pera otevřený a s redukovaným praporem, jim začali říkat "ostnová pera". Typicky se tato pera vyskytují na ocasech starobylých křídových ptáků ze skupin Confuciusornithiformes a Enantiornithes. Jantar však uchoval daleko jemnější detaily stavby per než klasické horniny. Nejen, že vědci mohli studovat zalitá pera ve 3D, ale navíc mohli nasadit i specializované mikroskopické techniky.

Výsledky ukázaly, že se mezi sebou "ostnová pera" jednotlivých druhů mohou dost lišit. I přesto ale sdílejí nezaměnitelné charakteristiky. Mezi ně patří především otevřený a dutý "odlehčený" osten. U normálních krycích per je přitom tato struktura plná a zpevněná. Prapor se naopak liší druh od druhu. V dolní části se ale vždy zužuje a někdy úplně mizí. Pera se liší i v několika dalších detailech svého uspořádání.

Celkově jsou potom "ostnová pera" lehká, dlouhá a ohebná. Podle zachovaných důkazů byla navíc za života ptáků nápadně zbarvená. Zcela jistě také na ptačích ocasech vyrůstala v párech. Převaha těchto per nad ostatními typy v jantaru navíc naznačuje, že se tato pera lehce zachytávala, a ještě snadněji vytrhávala. Stačilo zavadit o lepkavou pryskyřici a pták nechal svou ocasní chloubu při odletu za sebou.

Určité dřívější teorie tvrdily, že se může jednat o pera, která vznikla nezávisle na typickém ptačím peří ze stejného základu. Dnes se ale zdá pravděpodobnější, že "ostnová pera" vznikla z ptačího peří, a to možná i několikrát nezávisle na sobě. K tomuto závěru přispěl i výzkum materiálu zachovaného v jantaru.

Pestrá návnada

Paleontologové tradičně "ostnová pera" chápali jako ozdobu, která se vyvinula v důsledku pohlavního výběru. I dnes se u řady ptáků – od pávů až po rajky – setkáme s megalomansky zvětšenými barevnými pery, která využívají při námluvách. Tomu by nasvědčovala velikost těchto per, jejich barevnost a snad i "odlehčený" charakter, který zajišťoval, že jejich opětovná výroba nebude příliš drahá.

Problémem této teorie je absence důkazů, že by se "ostnová pera" vyskytovala jen u samců. Pokud by ptáci tato pera navíc snadno ztráceli, jejich role v pohlavním výběru by tím byla ohrožená. Dokonce ani paleontologové by samce nemohli mezi zkamenělinami rozlišit. V extrémním případě by za samice mohli považovat ty chudáky obou pohlaví, kteří z nějakého důvodu pera ztratili.

Alternativní teorie, totiž že hrály nějakou roli při letu, vyvolává podobné pochyby. Lehká a ohebná pera by mohla sloužit leda jako padák. V takovém případě by se jednalo buď o starobylý pozůstatek dávnějších a jednodušších per, nebo nové, ale podivně "zastaralé" přizpůsobení. Ani jedna hypotéza není příliš pravděpodobná.

K pravdě proto asi bude mít nejblíže možnost, že tato pera představovala nápadnou návnadu podobnou pestrým a neposedným ocáskům ještěrek sloužícím k odpoutání pozornosti dravce. Stejně jako ještěrky svůj ocas si i křídoví ptáci mohli nechat svá ocasní "ostnová pera" znovu narůst. Díky jednodušší stavbě je to navíc nemuselo stát mnoho zdrojů a energie. S touto teorií také velice dobře souzní tendence "ostnových per" k vytrhávání.

Ať už ale byla jejich role jakákoli, výzkum ukazuje, jak pestře působil svět starobylých ptáků, kteří vymřeli spolu s neptačími dinosaury na konci křídy před 65 miliony let. Ne že by dnešní opeřenci nebyli zajímaví. Skoro se ale až chce povzdechnout, kolik zajímavých evolučních linií a jejich specifických přizpůsobení jsme ztratili a nyní je musíme z fosilního materiálu pracně rekonstruovat. Ještě štěstí, že máme tak kvalitní zdroje jako barmský jantar.

Zdroj: Xing L, Cockx P, McKellar RC & O’Connor J (2018): Ornamental feathers in Cretaceous Burmese amber: resolving the enigma of rachis-dominated feather structure. Journal of Palaeogeography, 7(1).

Tagy: dinosauři paleontologie zvířata a příroda věda a poznání