Jantar coby médium, ve kterém se mohou zachovat zkameněliny, není třeba příliš představovat. Svou chvilku slávy si koneckonců užil už ve filmu Jurský park. Komáři s nasátou dinosauří krví ale rozhodně nejsou jedinými tvory, které v jantaru můžeme nalézt. Těsně po vyronění pryskyřice se do husté lepivé hmoty mohlo zachytit kdeco – pyl, úlomky kůry, jehlice, nejrůznější druhy hmyzu a dalších bezobratlých a někdy i drobní obratlovci nebo jejich části. Třebaže vědci našli v jantaru už i část ocasu dinosaura, alespoň co se barmského jantaru týče, sestávají nalezené části obratlovců zdaleka nejčastěji z ptačího peří.

Důvod tohoto jevu asi není třeba příliš rozebírat. Všichni si dokážeme živě představit, jak lehce se po přistání na stromu mohlo ptákovi zachytit v tuhnoucí pryskyřici několik per, která musel při odletu obětovat. Skutečně zajímavé poznatky ale přineslo detailní studium těchto pírek. Ukazuje se totiž, že šlo nápadně často o dlouhá zjednodušená ocasní pera v mnoha ohledech přizpůsobená k lehkému vytrhávání. Nic podobného přitom od dnešních, moderních, ptáků neznáme. Že by si pro nás druhohorní ptáci schovali další překvapení?

Unikátní typ per

S plnou vervou se do výzkumu jantarem zalitých per pustil čínsko-kanadský tým paleontologů. Tito autoři ve svém nedávném článku v Journal of Palaeogeography uzavírají, že se patrně jednalo o zcela unikátní typ per, pro která neznáme žádnou moderní obdobu.

První si těchto pírek všimli už paleontologové zkoumající klasické zkameněliny. Kvůli zvláštní stavbě centrálního ostnu, který je u kořene pera otevřený a s redukovaným praporem, jim začali říkat "ostnová pera". Typicky se tato pera vyskytují na ocasech starobylých křídových ptáků ze skupin Confuciusornithiformes a Enantiornithes. Jantar však uchoval daleko jemnější detaily stavby per než klasické horniny. Nejen, že vědci mohli studovat zalitá pera ve 3D, ale navíc mohli nasadit i specializované mikroskopické techniky.

Výsledky ukázaly, že se mezi sebou "ostnová pera" jednotlivých druhů mohou dost lišit. I přesto ale sdílejí nezaměnitelné charakteristiky. Mezi ně patří především otevřený a dutý "odlehčený" osten. U normálních krycích per je přitom tato struktura plná a zpevněná. Prapor se naopak liší druh od druhu. V dolní části se ale vždy zužuje a někdy úplně mizí. Pera se liší i v několika dalších detailech svého uspořádání.

Celkově jsou potom "ostnová pera" lehká, dlouhá a ohebná. Podle zachovaných důkazů byla navíc za života ptáků nápadně zbarvená. Zcela jistě také na ptačích ocasech vyrůstala v párech. Převaha těchto per nad ostatními typy v jantaru navíc naznačuje, že se tato pera lehce zachytávala, a ještě snadněji vytrhávala. Stačilo zavadit o lepkavou pryskyřici a pták nechal svou ocasní chloubu při odletu za sebou.

Určité dřívější teorie tvrdily, že se může jednat o pera, která vznikla nezávisle na typickém ptačím peří ze stejného základu. Dnes se ale zdá pravděpodobnější, že "ostnová pera" vznikla z ptačího peří, a to možná i několikrát nezávisle na sobě. K tomuto závěru přispěl i výzkum materiálu zachovaného v jantaru.

Pestrá návnada

Paleontologové tradičně "ostnová pera" chápali jako ozdobu, která se vyvinula v důsledku pohlavního výběru. I dnes se u řady ptáků – od pávů až po rajky – setkáme s megalomansky zvětšenými barevnými pery, která využívají při námluvách. Tomu by nasvědčovala velikost těchto per, jejich barevnost a snad i "odlehčený" charakter, který zajišťoval, že jejich opětovná výroba nebude příliš drahá.

Problémem této teorie je absence důkazů, že by se "ostnová pera" vyskytovala jen u samců. Pokud by ptáci tato pera navíc snadno ztráceli, jejich role v pohlavním výběru by tím byla ohrožená. Dokonce ani paleontologové by samce nemohli mezi zkamenělinami rozlišit. V extrémním případě by za samice mohli považovat ty chudáky obou pohlaví, kteří z nějakého důvodu pera ztratili.

Alternativní teorie, totiž že hrály nějakou roli při letu, vyvolává podobné pochyby. Lehká a ohebná pera by mohla sloužit leda jako padák. V takovém případě by se jednalo buď o starobylý pozůstatek dávnějších a jednodušších per, nebo nové, ale podivně "zastaralé" přizpůsobení. Ani jedna hypotéza není příliš pravděpodobná.

K pravdě proto asi bude mít nejblíže možnost, že tato pera představovala nápadnou návnadu podobnou pestrým a neposedným ocáskům ještěrek sloužícím k odpoutání pozornosti dravce. Stejně jako ještěrky svůj ocas si i křídoví ptáci mohli nechat svá ocasní "ostnová pera" znovu narůst. Díky jednodušší stavbě je to navíc nemuselo stát mnoho zdrojů a energie. S touto teorií také velice dobře souzní tendence "ostnových per" k vytrhávání.

Ať už ale byla jejich role jakákoli, výzkum ukazuje, jak pestře působil svět starobylých ptáků, kteří vymřeli spolu s neptačími dinosaury na konci křídy před 65 miliony let. Ne že by dnešní opeřenci nebyli zajímaví. Skoro se ale až chce povzdechnout, kolik zajímavých evolučních linií a jejich specifických přizpůsobení jsme ztratili a nyní je musíme z fosilního materiálu pracně rekonstruovat. Ještě štěstí, že máme tak kvalitní zdroje jako barmský jantar.