Jak vytvořit většinový názor? Stačí přesvědčit čtvrtinu populace

- Člověk autor: Jan Toman

Změny názorů ve společnosti mohou být opravdu rychlé. Dříve nemyslitelná přesvědčení, postoje nebo zvyklosti se mohou během jedné generace, nebo dokonce pouhých několika let, stát zcela nudnou součástí každodenního života. Jakou dynamiku ale tyto změny vykazují? Stačí k převrácení dosavadních zvyklostí na hlavu pár aktivních hluboce přesvědčených jedinců, nebo změny přicházejí spíše postupně, s tím, jak se o jejich prospěšnosti přesvědčí jinak apatická většina? Nebo snad stačí přesvědčit určité procento populace, které následně spustí pomyslnou lavinu?

K tomu, aby se názor stal většinový, stačí přesvědčit čtvrtinu populace. Ilustrační snímek

K tomu, aby se názor stal většinový, stačí přesvědčit čtvrtinu populace. Ilustrační snímek,zdroj: Profimedia.cz

Poslední způsob šíření společenských změn předpokládá "hypotéza kritického množství" vyplývající z teorie her, kterou se ale naneštěstí dlouho nedařilo přímo ověřit. Až donedávna. Právě tuto hypotézu totiž jen před pár měsíci s nesmírně zajímavými výsledky otestoval anglo-americký vědecký tým.

Zatímco před první světovou válkou bylo takřka nemyslitelné, aby ženy živily rodinu nebo vychovávaly děti bez manžela, o nějakých třicet let později se nad tím pozastavil málokdo. Jen o trochu pozvolněji se stalo běžným ženské volební právo, studium na vysoké škole, nebo vedoucí pozice na pracovištích a ve státní správě.

Nesmiřitelný postoj k drogám včetně marihuany se v západních společnostech ustanovil stejně rychle, jako dnes odpadá. Dříve běžné užívání tabákových výrobků se naopak stává společensky nežádoucím. A homosexualita se na západě během minulého století posunula v několika skocích od projevu morální zkaženosti, přes nemoc a ostrakizovanou odchylku až k vlastnosti, kterou se netají ani společenské elity.

Právě rychlý nárůst podpory pro dekriminalizaci marihuany nebo sňatky homosexuálů ve Spojených státech se často udávají jako dobře zdokumentované příklady skokových společenských změn, kdy se z menšinového názoru stal během pár let názor většinový. Co ale k "překlopení" společenských postojů vlastně vede?

Opravdu stačí pár bojovníků za věc

Trochu navzdory jednoduchým ekonomickým očekáváním se ukazuje, že mnoho rychlých společenských změn můžeme přičíst na vrub aktivitám malé skupiny přesvědčených bojovníků za danou věc. Na první pohled se takový závěr může zdát až příliš idealistický. Na druhou stranu ale dobře odpovídá předpokladům "hypotézy kritického množství". Ta vychází z obecnější teorie her, matematické metody, která se zaměřuje na analýzu konfliktních rozhodovacích situací (a o které se mohou čtenáři více dozvědět například ve filmu Čistá duše, jenž sleduje osudy matematika Johna Nashe).

Podle "hypotézy kritického množství" se společnost chová jako dobře připravená jaderná nálož. Stejně jako nehrozí výbuch jaderné bomby, dokud nepřesáhne velikost nálože kritické množství radioaktivního materiálu, většinový společenský názor se nemění, dokud je bojovníků za danou věc jen pár.

Jakmile ovšem stoupne procento takto přesvědčených lidí nad určitou mez, konvence se velice rychle změní a z menšinového názoru se "explozivně" stane většinový. Důležité přitom je, že tito lidé nemusí mít velkou moc ani prostředky, aby svůj názor aktivně šířili. Zcela postačí jejich pevné přesvědčení a ochota neustupovat.

Kolik je zlomové procento?

Kamenem úrazu jinak elegantní teorie je to, že se vědci nemohou shodnout na přesném procentu přesvědčených lidí v populaci nezbytném ke spuštění změn. Společnost se málokdy chová jako dokonalý matematický model, takže úplně jiné hodnoty vychází z počítačových simulací, jazykových analýz, studia společenských konvencí a dalších pozorování.

Zatímco k ustanovení nových jazykových norem stačí podle počítačových simulací jen deset procent mluvčích, třeba takové přesvědčení, že ženy mohou zastávat vysoké společenské posty, podle všeho převážilo až po přesvědčení 30 nebo dokonce 40 procent populace. Žádnou z těchto hodnot nicméně nikdo neověřil v rámci vědeckého experimentu.

To se podařilo až docela nedávno týmu amerických a britských společenských vědců. Celý pokus zaměřený na převrácení společenské konvence byl velmi jednoduchý a přitom přesvědčivý.

Hra na pojmenování věci

V prvním kroku museli vědci ustanovit danou konvenci, aby ji později mohli bourat. Sezvali bezmála dvě stovky internetových dobrovolníků a náhodně je rozdělili do deseti skupin. V rámci každé skupiny seřadili dobrovolníky do dvojic a nechali je sehrát jednoduchou hru. Oběma členům dvojice promítli stejnou fotografii (například nějakého objektu nebo tváře) a dobrovolníci měli za úkol vyobrazenou věc či osobu pojmenovat.

Pokud se oba členové dvojice shodli, dostali odměnu, pokud ne, výzkumníci je v rámci pokusu pokutovali. Když členové dvojic dosáhli konsenzu, výzkumníci je prohodili s dalšími členy populace a hru opakovali. V zásadě se nejednalo o nic nepřirozeného. Podobně hledáme pro neznámé věci nebo osoby jména všichni. Když se shodneme, odměnou nám je efektivnější komunikace.

V rámci deseti populací se všichni členové velmi rychle koordinovali. Když byla konvence na světě, mohli vědci přistoupit k druhé fázi experimentu. Při ní do skupin (účastníci neměli o skutečném počtu lidí ve skupině žádné ponětí) nasadili spiklence instruované k tomu, aby prosazovali odlišný, nekonsenzuální, menšinový názor. Kromě toho hra pokračovala stejně jako předtím.

Z počítačového modelu uvažujícího velikost skupin a paměť účastníků vyplynulo, že "kritickým množstvím" by mohla být v tomto případě zhruba čtvrtina členů. Vědci proto v deseti skupinách nasadili od 15 do 35 procent spiklenců.

Výsledky cíleného přesvědčování odpovídaly teoretickým předpokladům modelu takřka dokonale. V těch skupinách, kde se počet spiklenců pohyboval do 25 procent, menšinový názor nikdy nepřevážil. Spiklencům se sice občas podařilo nějakého z původních účastníků hry zviklat a přetáhnout na svou stranu, počet takových jedinců se ale pohyboval v jednotkách procent.

Radikálně odlišná situace nastala, když počet spiklenců přesáhl výše uvedenou čtvrtinu. Všechny takové skupiny velice rychle začaly přejímat menšinový názor a vydaly se cestou k novému konsenzu. Ten se v nejextrémnějších případech změnil až o 100 procent.

I zbývající populace ale nastoupily jasnou cestu ke změně. V některých případech přitom mezi překlopením společenského konsenzu a jeho udržením stál rozdíl jen jednoho nebo několika málo účastníků.

Hranice leží na čtvrtině populace

Z počítačového modelu vyplynulo, že při pozorované paměti účastníků by se "kritický bod" mohl s rostoucí velikostí populace zpřesnit na 24,3 procenta. Rozhodně bychom ale neměli podléhat dojmu, že toto číslo představuje nějakou magickou a za všech okolností platnou hranici. I v tomto jednoduchém modelu se "kritické množství" značně lišilo podle paměti účastníků. Nikdy však, pravda, nepřesáhlo polovinu populace.

V reálných podmínkách, které jsou na hony vzdálené přijatým zjednodušením, ovšem hrají velkou roli i další prvky sociální dynamiky. Některé změny například mohou být na první pohled prospěšné. Proti dalším zase může působit latentní odpor vyplývající z přirozeného lidského sklonu ke konzervatismu. A nemalou roli hrají jistě i zcela iracionální emocionální pohnutky. I tak ale vědci v rámci provedeného experimentu teorii o kritickém množství lidí spouštějících lavinovitou změnu jednoznačně podpořili, a dokonce se jim podařilo upřesnit, jak velká část populace je k takové změně třeba.

Závěrem zbývá dodat, že s sebou celý výzkum přináší i řadu varování. Ne každá změna totiž musí mít pozitivní, nebo v zásadě neškodný, charakter. Podobným stylem, s využitím malé skupiny hluboce přesvědčených přívrženců, se k moci mohou dostat i různí diktátoři a zastánci extrémistických ideologií. Třeba takový nástup nacismu ve 30. letech 20. století měl velice podobné charakteristiky.

Sklon ke konzervatismu přitom jako obrana před nástupem změn – přinejmenším podle počítačových modelů – působí jen velmi omezeně. Dalším rizikem je cílené nasazení instruovaných spiklenců s cílem pozměnit veřejné mínění. Za určitých okolností může i relativně malá skupina takových osob vychýlit většinový názor jiným směrem. Taková představa přitom není pouhou paranoidní fantazií. Podle autorů článku například čínská vláda podobné metody ovlivňování veřejného mínění intenzivně testuje.

Zdroj: D Centola, J Becker, D Brackbill, A Baronchelli (2018): Experimental evidence for tipping points in social convention. Science, 360.

Tagy: psychologie sociologie populace a společnost věda a poznání