Dálkový výzkum Marsu i jeho zkoumání prostřednictvím robotických sond přímo na místě nám v posledních letech poodhalily minulost rudé planety. Během první miliardy let existence Marsu pokrývaly oceány a jezera nemalé části povrchu. Postupně se ale zmenšovaly, až přes stádium občasně zaplavovaných oblastí zanikly úplně.

Ztenčující se atmosféra navíc nedokázala vyprodukovat dostatečně silný skleníkový efekt a Mars se tak začal povážlivě ochlazovat. Tekuté vody a následně i špinavého sněhu a ledu postupně ubývalo, až se z Marsu stala suchá mrazivá pustina. Tak ho známe i dnes.

Přesto se jedná o prostředí ze všech prozkoumaných mimozemských habitatů potenciálně nejpříznivější pro život. V řadě ohledů se moc neliší od některých pozemských oblastí, například extrémních částí pouště Atacama nebo suchých Antarktických údolí.

Marsovský život se teoreticky mohl stáhnout do podzemních kapes tekuté vody zahřívaných sopečnou činností či ještě dál, hluboko pod povrch. Ani jedna z těchto možností neskýtá vyhlídky na jeho možné brzké objevení. Diametrálně odlišná situace by ale mohla nastat, pokud se marsovskému životu během příznivého období podařilo osídlit souš. Tato možnost je přitom velmi pravděpodobná.

Na naší planetě osídlili první mikrobi pevnou zemi možná už před třemi a půl miliardami let, pouhou miliardu let po zformování Země. Není důvod předpokládat, že by měli být hypotetičtí marťané v tomto ohledu nějak pozadu.

Co je ale pro vyhlídky marsovského života nejdůležitější, pozemská invaze mikrobů na souš vedla ke vzniku přizpůsobení umožňujících přežít vysychání, vysoké koncentrace solí a intenzivní UV záření. Jinými slovy faktory, kterými čím dál silněji začal hrozit Mars.

Suchozemští zástupci mikrobů mohli přežít vymizení marsovských oceánů, stejně jako celkové vysušení a ochlazení prostředí. S ústupem vodních ploch se mohli stáhnout do ledovců a trvale zamrzlé půdy, tedy prostředí, ve kterých je tekutá voda alespoň někde nebo někdy volně dostupná.

Jejich pozemské obdoby dokazují, že podobný způsob života nepředstavuje pro mikroorganismy velký problém – ledová prostředí na Zemi hostí bohatou paletu organismů a nezřídka složitých ekosystémů.

Když před zhruba dvěma a půl miliardami let vymizela na Marsu vlivem postupujícího vysušování i tato prostředí, mikrobi mohli přežít pod povrchem kamenů nebo v horních vrstvách půdy. Podobné životní strategie volí i někteří pozemští mikrobi. Životodárnou vláhu mohli alespoň zpočátku získávat srážením vzdušné vlhkosti.

Ani toto útočiště ale nevydrželo věčně. Před zhruba miliardou let kleslo na Marsu množství dostupné vody natolik, že by nezbytné množství vláhy dokázali nahromadit jen obyvatelé slaných krust doslova vysávajících poslední molekuly vody z atmosféry.

Chemické příměsi mohly rovněž snížit bod tuhnutí vody a zajistit tak alespoň slabý přísun tekuté vody i za teplot hluboko pod nulou. Těmto podmínkám se blíží nejsušší prostředí na Zemi, ve kterých nalezneme jen pár nejodolnějších "mohykánů".

Dnešní Mars je přitom jako celek ještě sušší, což případnému životu nedává dobré vyhlídky. Přesto nelze vyloučit, že se na některých místech zachovaly daleko příznivější podmínky. Rudá planeta také možná v současnosti prochází cykly sušších a vlhčích období.

Nelze tak vyloučit, že někteří marsovští mikrobi přežili uvnitř solných krust dodnes, přičemž dlouhá nepříznivá období přečkávají v odolných neaktivních stádiích. Všechny tyto úvahy jsou navíc založené na porovnání s pozemskými organismy. Pokud by marťané dokázali vyvinout nějaká na Zemi nevídaná přizpůsobení, situace by mohla být úplně jiná…