Do toho promluvil další americký astronom, Frank Drake. Ve své známé rovnici navrhl způsob, jak zjistit počet "komunikativních" vesmírných civilizací: Stačí znásobit počet každý rok nově vznikajících hvězd podílem těch, okolo kterých obíhají planetární systémy, průměrným počtem planet vhodných pro život na soustavu, poměrem těch planet, na kterých život skutečně vznikl, těch, na kterých se vyvinul v inteligentní formy, těch, které vyvinuly způsoby mezihvězdné komunikace a průměrnou dobu existence takových civilizací.

Čistě z praktického hlediska je také vhodné zaměřit se na oblasti oplývající převážně staršími hvězdami – i v naší soustavě uběhlo mezi zformováním Slunce a vznikem člověka více než čtyři a půl miliardy let. Proto se první pokusy o detekci radiových vln jiných civilizací zaměřily na takzvané kulové hvězdokupy. Jde o sférické shluky milionů velmi starých a na vesmírné poměry těsně nahloučených hvězd, které obklopují naší Galaxii.

Ze stejných důvodů se ale pozornost badatelů záhy přesunula jinam. Takto staré hvězdy mají obecně menší poměr těžších prvků, které vznikají v jádrech hvězd, do okolí jsou rozsévány při jejich zániku a více jich tedy nalezneme v oblastech velkých, žhavých a krátkověkých stálic. Tyto prvky – například uhlík, křemík nebo železo – jsou přitom nezbytné pro formování planet i vznik života.

Asi tak není náhodou, že jsme zatím detekovali v kulových hvězdokupách jen jednu exoplanetu. Blízkost jednotlivých hvězd navíc zvyšuje riziko kosmických katastrof. Blízké průlety sousedících hvězd mohou prostřednictvím gravitačního působení vymrštit komety směrem k vnitřním planetám nebo dokonce vychýlit planety samotné z jejich oběžných drah a vystřelit do volného kosmu.

Rosanne DiStefano z Centra pro astrofyziku při harvardské univerzitě a Smithsonovském institutu však nedávno prezentovala odlišný názor. Podle jejího výzkumu se mohou planety tvořit i u hvězd s desetinásobně nižší koncentrací těžkých prvků, než má naše Slunce. Nedostatek stavebních kamenů může představovat určitý problém pro vznik velkých plynných planet typu našeho Jupitera, ale formování planet o velikosti Země by bránit neměl.

S kosmickými katastrofami to také nemusí být tak žhavé. Kulové hvězdokupy sestávají hlavně z malých a relativně chladných rudých hvězd. To je ostatně i důvod jejich dlouhověkosti. Obyvatelná zóna neboli vzdálenost, ve které se může nacházet kapalná voda, je tak u těchto hvězd posunuta oproti naší soustavě daleko blíž k slunci. Tato blízkost je však může chránit i před gravitačním působením jiných hvězd.

Na rozdíl od nás by inteligentní civilizace v kulové hvězdokupě měla daleko lepší vyhlídky na průzkum svého okolí. Nejbližší cizí hvězda by se pro ně nenacházela čtyři světelné roky daleko, ale zhruba dvacetkrát blíž. Mezihvězdné cestování by tak pro ně bylo možné už na úrovni dnešní lidské techniky. Komunikace mezi různými soustavami by se scvrkla z dlouhých desítek let na pouhých několik měsíců. Jinými slovy, dobu ještě v osmnáctém století běžnou při poštovní korespondenci mezi světadíly.

Kulové hvězdokupy tak mohou představovat pro své obyvatele unikátní příležitost. Další průzkum vesmíru, zejména ten zahrnující hledání exoplanet, by se na ně rozhodně měl zaměřit.