Planetární vědci z americké NASA totiž na základě nejnovější várky dat přehodnotili svůj starý předpoklad. Podle toho byla Ultima Thule spojením dvou relativně zakulacených objektů. To už neplatí. Čím více údajů se totiž podařilo dostat na Zemi a následně prozkoumat, tím více se zdá, že tvar obou polovin Ultima Thule je mnohem plošší.

Vyplynulo to z nových fotografií, na nichž se podařilo lépe zachytit srpkovitý tvar charakteru stínů rozložených po povrchu Ultima Thule. Ten nám poskytl více informací o celkovém tvaru objektu - podle nich dvě části Ultima Thule nejsou sférické. Větší část objektu přezdívaná "Ultima", připomíná obrovskou palačinku. Část menší, přezdívaná "Thule", je tvarována tak trochu jako ořech.

Nový odhad tvaru Ultima Thule | zdroj: tisková zpráva

Novější snímky jsou pořízeny z jiného úhlu než dřívější. Astronomové navíc museli obrazy zpracovat kvůli eliminaci šumu a zaostření na stíny. Pozorování černých stínů samozřejmě na černém pozadí není příliš jednoduché - na základě hvězd, které jsou sporadicky vidět za Ultima Thule, lze ale tvar odhadnout lépe než v minulosti.

Neznamená to však nutně, že je novinkám kolem Ultima Thule ještě konec.

Je totiž otázkou, zdali nás ještě v zápletce kolem tvaru Ultima Thule nečeká nějaký další zvrat. Původní představa kulových těles byla jen předběžná a ne zcela opodstatněná. "Tvar koule mají jen velká, diferencovaná tělesa jako trpasličí planety," říká k novinkám kolem Ultima Thule astronom Petr Scheirich, "menší tělesa mají tvary nejrůznější. Teď se ukázalo, že v tomto případě to koule rozhodně nejsou."

Limitovaný pohled

Nové snímky dávají možnost přibližně odhadnout tvar Ultima Thule, usuzovat ale lze stále jen z nedokonalého obrazu celého objektu. Jak dále říká Scheirich, je například otázkou, jak vědci došli k závěru, že naopak přední část (která na těchto snímcích pro změnu není vidět vůbec) je tak placatá.

"Samozřejmě se dají dělat nějaké závěry z šířky pozorovaných srpků, ale to je jednak hodně modelově závislé, a především to prozrazuje tvar pouze v těsném okolí terminátoru, rozhodně ne celé osvětlené polokoule."

Naše chápání tělesa je samozřejmě stále relativně limitované. "Sonda proletěla kolem Ultima Thule rychlostí 50 000 km/h , tedy 3,8 km/s," říká Dušan Majer ze serveru Kosmonautix.cz, "Přitom se k ní přiblížila jen na 3500 kilometrů. To je v kosmickém měřítku opravdu blízko. Cíl byl poměrně malý a tak vlivem velké rychlosti měla sonda na detailní průzkum jen pár desítek hodin."

"Můj tip je, že až dorazí další snímky z menších fázových úhlů, z nichž bude tvar vidět líp, ukáže se, že vůbec není tak extrémní," dodává Scheirich.