V přisuzování nejrůznějších vlastností - včetně důvěryhodnosti - dalším lidem jen na základě jejich obličeje se velmi dobře shodneme. K vytvoření odhadu nám stačí fotografie a čas zhruba sto milisekund. Donald Shoemaker a jeho kolegové již v roce 1973 nechali účastníky svého pokusu na základě fotek odhadovat, kteří dva z dvanácti nabízených lidí vypadají jako pachatelé konkrétních zločinů. Účastníci se poměrně dobře shodli.

Napoví nám však naše odhady vlastností něco o chování jedinců v reálném životě? Nicholas Rule a jeho kolegové se pokusili odhalit rozdíl mezi odhadovanou důvěryhodností tváří korporátních zločinců a jejich nevinných kolegů, válečných zločinců a válečných hrdinů i studentů podvádějících a nepodvádějících v testu. Neúspěšně. Ani další studie neobjevily výraznější souvislost mezi odhadovanou důvěryhodností a chováním. Vypadá to tedy, že nám toho naše odhady důvěryhodnosti o realitě moc nepoví.

Méně důkazů a přísnější tresty

Jak ale zjistil Stephen Porter a jeho spolupracovníci, svými nepřesnými odhady důvěryhodnosti se řídíme dokonce i tehdy, pokud máme v experimentu posoudit vinu hypotetického obžalovaného, jehož fotografii máme k dispozici. Účastníci experimentu v roli soudců odsoudili hypotetické zločince s nedůvěryhodnými obličeji na základě menšího počtu důkazů než ty s důvěryhodnými tvářemi. Navíc si byli svými rozsudky jistější. Což je celkem děsivé zjištění.

Mají však naše odhady důvěryhodnosti vliv i v reálné situaci? John Wilson a (opět) Nicholas Rule došli k závěru, že ano. V roce 2015 zveřejnili, že obličeje vrahů odsouzených k smrti jsou hodnoceny jako méně důvěryhodné než obličeje těch obžalovaných, kteří k smrti odsouzeni nebyli. Platilo to dokonce i v případě, že výzkumníci použili fotografie odsouzených, kteří byli později zproštěni viny.

Podle jejich i dalších zjištění tedy lidé s nedůvěryhodnými tvářemi pravděpodobně nepáchají závažnější zločiny, ale přesto jsou nad nimi vynášeny přísnější rozsudky.

Můžeme tedy přísnost rozsudku za stejný zločin odhadnout na základě intuitivního zhodnocení důvěryhodnosti tváře obžalovaného? Aby našli odpověď na tuto otázku, předložili John Wilson a Nicholas Rule účastníkům dalšího experimentu fotografie reálných usvědčených vrahů a nechali je, aby jen s minimem dalších informací odsoudili vrahy k smrti, nebo doživotnímu vězení.

Rozsudky účastníků založené prakticky jen na vzhledu tváře se až překvapivě úzce podobaly příslušným reálným rozhodnutím soudů. Výzkumníci navíc statistickým testem ověřili, že za tuto podobnost mezi skutečnými a "experimentálními" rozsudky může důvěryhodnost tváří.

Důvěryhodnost vyčtená ze tváře obžalovaných tedy může v reálné situaci významně ovlivnit vynesené rozsudky, ačkoli jsou odhady založené na ní přinejmenším velmi nepřesné.

Mohly nám podobné "předsudky" pomoci v naší evoluční minulosti? Jsou někteří lidé při odhadování charakteru druhých podle tváře úspěšnější než jiní? Co o nás tvář vlastně prozrazuje a můžeme to zamaskovat? A jak můžeme docílit toho, aby ke všem obžalovaným soudy přistupovaly nezaujatě? Všechny tyto otázky teprve čekají na své odpovědi – ať už v základním, nebo aplikovaném výzkumu.