O některých lidech se říká, že roní krokodýlí slzy. Rozumí se tím, že jsou pokrytci, kteří smutek jen předstírají. Rčení je postaveno na mýtu, který vznikl už před dvěma tisíci let. Podle něj krokodýli pláčou z lítosti nad tím, že usmrcují a požírají svou oběť.

Některým krokodýlům skutečně kanou slzy, když žerou potravu, ne však z citových důvodů, ale z důvodů biologických. Slzy potřebují k tomu, aby si udrželi vlhké, a tedy zdravé, oči.

Co je však nepopiratelné – složení krokodýlích slz je podobné lidským. Dá se říct, že krokodýli jsou nám po této stránce podobnější než jiné druhy.

Pláče celá fauna

… tak by se dal shrnout závěr nového výzkumu, který analyzoval slzy u zatím nezkoumaných živočichů, a rozšířil mozaiku slz napříč biomem.

Studie brazilských biologů a veterinářů pod vedením Arianne Oriáové z Federální univerzity Bahia nám kromě hledání podobností mezi druhy může napovědět, jak lidé přišli k tomu, že roní slzy "emocionální".

Člověk je jediný tvor, který slzy vytváří při duševním pohnutí. Přesto je nasnadě, že naše slzy se musely vyvinout z toho, jak slzí jiní živočichové.

Emoční slzy umí 'vyrobit' pouze lidé. | zdroj: Profimedia

Dosud se studie tohoto typu zaměřovaly na savce. V nové studii si vědci posvítili také na plazy a ptáky. Analyzovali složení slz sov, jestřábů, papoušků, kajmanů a želv.

Při tom se ukázalo, že slzy všech živočichů jsou si víceméně podobné základním složením – skládají se převážně z vody, mazu a oleje.

V analýzách složení se však dá jít dál. Výzkumníky zajímalo třeba i množství elektrolytů a také podíl proteinů v slzách. A právě v zastoupení proteinů (bílkovin) jsme si s podobní se zkoumanými kajmany brýlovými (Caiman crocodilus). A dá se předpokládat, že stejné to bude v případě dalších zástupců řádu krokodýlů, tedy s aligátory a krokodýly.

Proč vypouštíme emoce pláčem?

I po nové studii se však nic nemění na tom, že emočně pláčeme jenom my – lidé. Je samozřejmě možné, že emoční stav jiných druhů dostatečně neznáme, takže i u dalších živočichů může slzení souviset s rozrušením.

Prozatím ale platí, že slzy u jiných druhů plní funkci "udržovací". Pomáhají oko čistit, zvlhčují jeho pohyblivé části, dodávají živiny vnější části rohovky, v níž nejsou cévy.

To, proč se lidé naučili plakat z tak atypického důvodu a proč pláčem vypouští nahromaděné emoce, nám můžou napomoct zjistit další studie o slzách. Čím víc budeme vědět o rozdílu a příčinách slzení u jiných živočichů, tím víc se dozvíme o tom, jaký vývoj probíhal u našich předků. Studium slz bylo dosud značně přehlížené.

Studie s výsledky rozborů slz jednotlivých druhů a jejich srovnáním byla publikována v Frontiers in Veterinary Science. 

… a ještě ke krokodýlům:

A jak to je s původem rčení o krokodýlích slzách? Poprvé ho zmínil starořímský filozof Plinius starší. Není jisté, zda pochází z jeho hlavy, avšak ve svém stěžejním přírodovědném díle Naturalis historia z roku 77 píše, že krokodýli roní slzy a předstírají tak lítost nad svou obětí. Ustálené tvrzení se z této teze stalo ve středověku.

Proč ale právě u krokodýlů si lidé slz všimli, a ne u některého ze savců, kteří všichni mají slzné žlázy? Pavel Moucha to vysvětluje takto:

"Důvod je ten, že zatímco u savců je vytvořen slzný kanálek, který přebytečné slzy z oka odvede do dutiny nosní (každý to zná, když brečíme, tak taky musíme smrkat), krokodýli slzný kanálek nemají a tekutina slz, která se na povrchu oka neodpařila, odtéká volně z oka po hlavě zvířete. Nám savcům, za normálních okolností, pokud nebrečíme jak želva, po tvářích slzy netečou." 

(AVE)