Na začátku minulé dekády byl severovýchod Číny učebnicovým příkladem průmyslového smogu. Kombinace uhlí v elektrárnách i domácích topeništích, nafty v dopravě a rychlého stavebního boomu posílala do ovzduší obrovské množství jemných částic PM2,5 a oxidů síry a dusíku. V roce 2013 se pro Peking vžil termín „airpocalypse“ – dny, kdy byla obloha oranžově šedá, školy se zavíraly a lidé chodili ven jen v respirátorech. Podle odhadů způsobovalo znečištění ovzduší v Číně kolem milionu předčasných úmrtí ročně. Na tento rozměr zdravotního rizika upozorňují mimo jiné i analýzy citované v přehledu o dopadech bojů proti smogu na klima na portálu Climate Adaptation Platform. 

Vláda pod tlakem veřejnosti i vlastních statistik reagovala nebývale razantně. Už v roce 2013 představila takzvaný Air Pollution Prevention and Control Action Plan, někdy označovaný jako „Clean Air Action Plan“. Dokument nařizoval prudké snížení emisí oxidů síry (SO₂) a oxidů dusíku (NOₓ) a konkrétní cíle pro pokles koncentrací PM2,5 v nejznečištěnějších městských aglomeracích do roku 2017. Studie publikovaná v odborném časopise Atmospheric Chemistry and Physics ukázala, že v Pekingu klesly během pěti let po zavedení plánu koncentrace PM2,5 a SO₂ díky omezení spalování uhlí o desítky procent.

Jak se čistí vzduch v autoritářském režimu

Čína sáhla po kombinaci nástrojů, které by v liberálnějších režimech jen těžko prošly tak rychle. V největších aglomeracích se uzavíraly zastaralé uhelné elektrárny a ocelárny, část těžkého průmyslu byla přestěhována stovky kilometrů od měst, tisíce malých kotelen a továren prostě skončily ze dne na den. Ve velkých elektrárnách a teplárnách byly instalovány odsiřovací a denitrační technologie, domácí vytápění uhlím ve vybraných regionech nahradilo masivní napojování na plyn a dálkové teplo – slavný program „coal-to-gas“.

Doprava dostala vlastní sadu opatření: přísnější emisní normy pro auta, omezení počtu registračních značek ve velkých městech a krátkodobé zákazy vjezdu starších vozidel při smogových epizodách. Už před olympiádou v Pekingu v roce 2008 si svět všiml, co dokáže čínský stát, když na pár týdnů omezí průmysl i auta – vznikl termín „APEC blue“ pro nezvykle modrou oblohu během summitu asijsko-pacifického hospodářského fóra v roce 2014, kdy vláda opět dočasně utáhla šrouby.

Rozdíl tentokrát nebyl jen v krátkodobém „faceliftu“, ale v systematickém přenastavení energetiky a průmyslu. Podíl uhlí na výrobě elektřiny postupně klesá, roste využití plynu a obnovitelných zdrojů, včetně masivního rozvoje solárních a větrných elektráren. Na severu země vznikají obrovské solární farmy spojené s projekty proti pouštnění, které pomáhají snižovat také prašnost vzduchu.

Od „airpocalypsy“ k modré obloze

Výsledek je dramatický. Data z monitoringu i satelitů ukazují, že od roku 2013 klesly emise oxidu siřičitého ve východní Asii zhruba o 75 procent, významně se snížily i koncentrace PM2,5. Na blogu Univerzity v Readingu vědci píší, že během deseti let se podařilo dosáhnout zlepšení, které by bez razantních zásahů trvalo několikanásobně déle – v Pekingu dnes bývají hodnoty PM2,5 nižší než ve městech jako Dillí či Láhaur.

Atmosférická vědkyně Laura Wilcox v rozhovoru pro podcast The Conversation Weekly připomíná, že jde o „největší a nejrychlejší snížení znečištění ovzduší, jaké jsme kdy na planetě viděli“. V překladu do lidských životů to znamená miliony odvrácených předčasných úmrtí a pokles výskytu chronických plicních a kardiovaskulárních onemocnění.

Čistší vzduch ale zároveň odkryl něco, co se léta skrývalo v pozadí – plný efekt skleníkových plynů, které se hromadí v atmosféře.

Jak smog „maskoval“ globální oteplování

Znečištění ovzduší není jen zdravotní problém. Aerosoly – drobné částice a kapky v ovzduší – odrážejí část slunečního záření zpět do vesmíru nebo ovlivňují tvorbu oblaků. Některé, zejména sulfátové částice vznikající při spalování uhlí, tak působí jako jakési „sluneční brýle“ pro planetu a částečně kompenzují oteplování způsobené skleníkovými plyny.

Nová studie mezinárodního týmu vedeného Bjørnem Samsetem, publikovaná v časopise Communications Earth & Environment, využila 160 simulací klimatických modelů, aby oddělila vliv úbytku aerosolů ve východní Asii od ostatních faktorů. Výsledek: čistší vzduch v regionu přispěl od roku 2010 k dodatečnému oteplení asi o 0,05 °C za dekádu – prakticky celé zrychlení globálního oteplování pozorované v posledních letech oproti předchozímu trendu.

Jinými slovy: když Čína a její sousedé zredukovali smog, zmizela část „ochranného slunečníku“, který dosud zakrýval, jak silně na klima tlačí emise CO₂ a dalších skleníkových plynů. To neznamená, že by smog byl dobrý – jen to ukazuje, jak komplexní je vztah mezi lokální kvalitou ovzduší a globálním klimatem.

Nečekané důsledky pro oceány i monzuny

Efekt se neprojevuje jen na globálním průměru, ale i regionálně. Čistší vzduch nad východní Asií vede k většímu ohřevu severního Pacifiku a mění cirkulaci atmosféry. Studie klimatologů z CICERO a dalších institucí naznačují, že ústup aerosolů v Číně může stát za částí posunu mořských teplot a tlakových polí, které ovlivňují například intenzitu El Niña.

Další výzkum indických vědců zase varuje, že globální útlum aerosolů – včetně Číny – může v budoucnu zesílit jihozápadní monzun nad Indií, protože větší oteplení severní polokoule posílí příliv vlhkého vzduchu nad subkontinent. To je dobrá zpráva pro zemědělství v některých regionech, ale zároveň to zvyšuje riziko extrémních srážek a povodní.

Nejde jen o Čínu. Jak připomíná článek Cleaner air in east Asia has driven recent acceleration in global warming – new study, podobné procesy probíhají i v Evropě a Severní Americe, kde se emise aerosolů snižují už od 80. let. Rozdíl je v tempu: východní Asie udělala za dekádu skok, na který Západ potřeboval několik desetiletí – a klimatický systém na to reagoval rychle.

Zdraví kontra klima? Falešné dilema

Nabízí se jednoduchý, ale nebezpečný závěr: když čistý vzduch zrychluje oteplování, možná bychom měli část smogu „nechat být“. Vědci, kteří se tématu věnují, to ale odmítají. Aerosoly z uhlí a nafty způsobují tolik úmrtí a nemocí, že jejich omezování je z hlediska veřejného zdraví jednoznačným vítězstvím – otázkou je spíš to, jak rychle dokážeme současně s nimi snižovat i emise skleníkových plynů.

Laura Wilcox to ve zmíněném podcastu shrnuje přirovnáním: „Je to, jako bychom dali planetě dolů sluneční brýle, ale nechali jí na hlavě tlustou zimní bundu.“ Čistší vzduch sice odhalil plnou sílu oteplování, které jsme si „ušili“ emisemi CO₂, ale právě teď máme jedinečnou příležitost začít tuto bundu sundávat – tedy agresivněji omezovat fosilní paliva a investovat do obnovitelných zdrojů, úspor energie i zachytávání uhlíku.

Čínský příběh je v tomto směru paradoxně inspirací. Ukazuje, že i obří ekonomika s více než miliardou obyvatel dokáže během deseti let dramaticky změnit kvalitu ovzduší – pokud se politická vůle spojí s technickými možnostmi. Stejný typ rozhodnosti bude potřeba i u CO₂. Bez něj se může stát, že budeme dýchat čistší vzduch, ale žít na stále horkější a méně stabilní planetě.