Může největší letadlo světa konkurovat společnosti SpaceX?

MAGAZÍN - Vesmír autor: Ladislav Loukota

Jméno SpaceX je fanouškům kosmonautiky dobře známé. Společnost Elona Muska učinila v posledních třech letech skrze přistávání a znovupoužívání prvních stupňů svých nosičů Falcon 9 rázné kroky vstříc zlevnění letů do vesmíru. Jako její konkurent se nejčastěji skloňuje Blue Origin, tedy společnost jiného miliardáře Jeffa Bezose. Možná se však schyluje i k příchodu třetího výrazného jména Stratolaunch.

Letoun Stratolaunch

Letoun Stratolaunch,zdroj: Oficiální web Stratolaunch

Tato společnost na konci května konečně vyjela z hangáru se svým stejnojmenným letounem, co do rozpětí křídel i nosnosti největším na světě. Také za ní přitom stojí kapitál superboháče, tentokrát spoluzakladatele Microsoftu Paula Allena. Má však její odlišný systém šanci na trhu uspět?

Na křídlech letadla

Zatímco existující či připravované rakety firem Blue Origin a SpaceX jsou si svého druhu podobné (jejich největší trik je ukryt v přistávání stupňů na mořských platformách), Stratolaunch System chce na snížení ceny letů do vesmíru jít jinak. Sází na takzvaný mid-air launch, neboli start rakety ve vzduchu, tedy z letícího letounu. Právě letoun Stratolaunch, celým jménem Scaled Composites Model 351 "Roc", je proto v tomto receptu nejvýznamnějším pokrokem. Při rozpětí křídel 117 metrů značně překonává i doposud největší letoun An-225 Mriya.

Roc prozatím jen vyjel z hangáru a chystá se na sérii pozemních testů, mezi něž bude patřit tankování paliva. Půjde-li vše podle plánů, do vzduchu by se mohl podívat v roce 2019, kolem roku 2020 by stroj mohl zkusit i odpálit svou první raketu. Komerční provoz by pak mohl začít do roku 2025. Budeme-li operovat se střízlivými odhady, Stratolaunch by měl začít skutečně konkurovat SpaceX až za deset let.

Mid-air launch působí jako magické zjevení, fanoušci kosmonautiky však možná vědí, že nejde o nikterak nový nápad. Tato technika vlastně koreluje i s historickým vznikem kosmonautiky: z křídla bombardéru B-52 startovaly od roku 1959 již pokusné raketové letouny X-15, které se skoro dotkly hrany vesmíru. Později své malé raketoplány startující stejným způsobem přímo na oběžnou dráhu pod jmény MAKS a ALSV plánovala i letectva Sovětského svazu a Spojených států. Na jejich nasazení však nakonec nedošlo. Od roku 1990 tímto způsobem pak komerčně operuje společnost Orbital ATK a její rakety Pegasus. Zmínit lze i skutečnost, že takto startoval rovněž raketoplán SpaceShipOne, který v roce 2004 získal cenu Ansari X Prize za svůj průlom v soukromé kosmonautice.

Start ve vzduchu však neřeší všechny nešvary kosmického věku. Odpor vzduchu, který mid-air launch do značné míry obchází, totiž tvoří jenom minoritní problém. Asi 90 procent výkonu raket létajících na nízkou oběžnou dráhu padne na překonání pozemské gravitace. V tom však Stratolaunch své na zádech nesené raketě příliš nepomůže. Ani tak obrovský stroj jako Stratolaunch navíc ve své nosnosti nepřekoná rakety Falcon 9 nebo vyvíjený New Glenn: kapacita letadla, a tedy váha rakety, je zhruba 250 tun, natankovaný Falcon 9 však váží dvojnásobek. A to je jenom počátek kritiky, která na Stratolaunch vrhá jistou míru pochybností.

Je Stratolaunch již zastaralý?

Nejistota panuje zejména kolem oné rakety, kterou má Stratolaunch používat pro let na oběžnou dráhu. Do roku 2012 ji vyvíjela společnost SpaceX, poté se však obě firmy rozešly. Vývoj se přesunul na bedra Orbital ATK, která vyvíjela Pegasus II s nosností kolem šesti tun. Před třemi lety však vyšlo najevo, že tato vize je zase ekonomicky málo rentabilní, a tak kontakt dostala společnost Aerojet Rocketdyne vyrábějící i motory RS-25, používané v minulosti americkými raketoplány STS a v budoucnu snad i superraketou SLS agentury NASA. Letos se pak ukázalo, že první (zřejmě zkušební) starty ze Stratolaunch povede několik raket Pegasus s nosností zhruba půl tuny.

Vzhledem ke svým rozměrům a fyzice orbitálních letů není zcela jasné, jak by Stratolaunch mohl vynést více než šestitunový náklad. Mluví se sice o možnosti vynášet zhruba desetitunové miniraketoplány Dream Chaser od společnosti Sierra Nevada Corporation, která loni uzavřela se Stratolaunch partnerství, stále však čekáme na představení skutečného nosiče, který by tak měl učinit. Dosavadní možnosti navíc nepočítají s tím, že nosiče by měly být znovupoužitelné - přitom právě na opakované využívání svých raket nejvíce sází SpaceX, která se na jaře dokonce pochlubila zvažováním záchrany i druhých stupňů svých Falconů 9. To by cenu jejího startu stlačilo ještě níže.

Faktem je, že mnoho komerčních subjektů se svým nákladem do šesti tun vleze bez problémů – díky miniaturizaci satelitů ztělesněnou mikrodružicemi CubeSat se zvětšuje trh pro střední a malé subjekty, jejichž satelity budou vážit do stovek kilogramu. Akcionáři Stratolaunch Systems tak zřejmě hladem neumřou. Jenže stejné družice může hromadně vynášet i SpaceX, popřípadě další společnosti specializované na malé náklady. Mezi ně se na konci května zařadila i miniraketa Electron novozélandského startupu Rocket Lab.

S principem mid-air launch navíc zápolí i již zmíněný turistický miniraketoplán SpaceShipTwo, následovník SpaceShipOne od Virgin Galactic. Zatímco pro většinu společností pro start do kosmu stačí vyvinout jeden fungující systém, totiž raketový nosič, firmy řešící mid-air launch potřebují systémy dva, a tím pádem jak vyšší rozpočet, tak i čas na testování. S trochou nadsázky lze proto říct, že ačkoliv Stratolaunch ještě neodstartoval, jeho způsob létání do kosmu už může být zastaralý. Nakolik rentabilitu ověří realita, se ovšem uvidí až po odhalení hlavního raketového nosiče pro Stratolaunch.

Tagy: NASA cesta do vesmíru Virgin Galactic SpaceX věda a technika dobývání vesmíru raketový průmysl věda a poznání letectví a kosmonautika Falcon 9

Zdroje: Vlastní