Matka příroda dokáže velké věci, například vytvořit svítící oblaky. Za příznivých podmínek je můžeme pozorovat právě nyní, v období blížícího se slunovratu.

Fascinující jev vzniká, když se spojí ledové krystalky s prachovými částicemi v oblasti mezosféry, ve výšce zhruba 85 kilometrů, což je čtyřikrát až šestkrát výš než běžné mraky.

Led v této výšce, kde panují teploty kolem mínus 130 stupňů Celsia, vzniká reakcí kyslíku s vodíkem pod vlivem slunečního záření, fotochemickým rozpadem metanu, anebo také z vody, která je do těchto výšek vynesena turbulencí, vysvětluje web České astronomické společnosti Astro.

Jak vznikají noctilucenty. | zdroj: NASA

Prachové částice pak do mezosféry zanesou sopečné erupce, meteorický prach, anebo komíny průmyslových podniků.

A proč noctilucentní mraky vznikají právě na vrcholu léta? Důvod  je nasnadě: Mezosféra na pólech je v tomto období nejchladnější, vysvětluje žurnál Earth Sky.

Svítící oblaky, kterým se také říká noční mezosférická oblaka, anebo noctilucenty (z latinského noctis = noc a lucere = svítit) však nesvítí. Pouze rozptylují zář Slunce, které se nachází pod obzorem a zespodu je nasvítí.

Noctilucenty v časosběrném snímku pořízeném z balonu NASA v projektu Polar Mesospheric Cloud. | zdroj: Kredit-NASA/PMC Turbo

Na naší polokouli se noctilucenty dají pozorovat od poloviny května do poloviny srpna. V Česku se však vyskytují zejména během června a v první polovině července. Za jasné oblohy je můžete spatřit těsně nad obzorem mezi desátou večer a půlnoci a druhou a čtvrtou hodinou ráno na pozadí soumračného nebe, kdy je Slunce skryto šest až šestnáct stupňů pod obzorem.

Oblaka, jak je patrné ze snímků, připomínají řídkou oblačnost se strukturou pavučiny. Většinou mají stříbřitý nádech, ale mohou se barvit také do červena, hněda nebo do modra.

Dají se pozorovat v zeměpisné šířce mezi 50 a 70 stupni severně či jižně od rovníku.

Četnost výskytu notilucentů každoročně kolísá. Příčinou jsou změny v atmosféře a ve slunečním cyklu. Celkově jsou však mraky stále častější.

Studie zveřejněná v červenci 2018 ve vědeckém časopise Geophysical Research Letters to vysvětluje nárůstem emisí skleníkových plynů, zejména metanu. Tyto emise zvyšují koncentrace krystalků ledu i vodní páry a ve velkých výškách.

„Lidé žijící ve středních a vyšších zeměpisných šířkách mají nyní dobrou šanci vidět noční mraky několikrát za léto V devatenáctém století byly přitom viditelné jen jednou za několik desítek let,“ cituje magazín Space Franze-Josef Lübkena, vědce z Leibnizova institutu pro fyziku atmosféry v německém Kühlungsbornu, který se zabývá atmosférou.

Vypadá to tedy paradoxně, ale emise nám tentokrát mohou dodat romantické zážitky.