Války, hladomory, ponuré zprávy o změně klimatu, pandemie infekčních nemocí – to vše ukazuje, jak je život lidí na této planetě nejistý. Někdy náš svět vypadá jako katastrofický film, který vstupuje do svého posledního dějství, píše magazín CNET, který se v pozoruhodném článku zabývá tím, nakolik je pravděpodobné, že lidé vyhynou.

Mínus osm miliad

Bylo by vůbec možné, aby jednoho dne zmizelo téměř osm miliard lidí? Že by se planeta v klidu točila bez nás? ptá se CNET.

„Konec světa je skvělý koncept, jak dát historii tvar. Chceme vědět, jak to skončí. Chceme, aby v tom byl nějaký smysl, tragédie nebo komedie. Možná úsměvná skladba na konci,“ říká v CNET k možnému konci lidstva futurolog Anders Sandberg, vedoucí výzkumný pracovník z Future of Humanity Institute na Oxfordské univerzitě.

Konec lidstva není tématem jen pro hollywoodské scenáristy – zabývají se jím také výzkumníci ze dvou prestižních institutů. Zkoumají možná rizika, která lidstvu hrozí, a upozorňují, jak je omezit.

Patří mezi ně právě Sandberg a jeho spolupracovníci z Oxfordu, anebo experti z bostonské Future of Life Institute. Do poradního výboru bostonské instituce patří špičkoví odborníci z Harvardu nebo Cambridge, ale třeba i vizionář Elon Musk.

CNET upozorňuje, že obavy z konce světa jsou civilizační „vynález“. Již ve starověku se sice zmiňoval konec světa, měl základ v náboženství a vystupoval v něm nadpřirozený hybatel. Až ve dvacátém století se ale strach z existenčního rizika stal pro lidstvo skutečným traumatem.

Člověk je zvláštní druh

Tento strach měl materialistické základy. Nasazení chemických zbraní v první světové válce vedlo k první vlně obav o budoucnost lidstva, které zesílily po detonacích atomových bomb na sklonku druhé světové války a ve válce studené.

Začali jsme trávit čas s kolektivním strachem, že zkáza může přijít z hodiny na hodinu.

Paleontolog Nick Longrich z bostonského Future of Life Institute poukázal, že by to nebylo až tak mimořádné. Vždyť 99,9 procenta všech druhů, které kdy žily na Zemi, už patří mezi vyhynulé. A není pro ně návratu. Jakmile nějaký druh vyhyne, zmizí napořád.

Znamená to tedy, že pravděpodobnost našeho vyhynutí je 99,9 procenta?

Nikoli, upozorňuje Longrich. „Náš druh je extrémně zvláštní. Je velmi rozšířený a velmi přizpůsobivý. Může přizpůsobit stravu způsobem, který jiné druhy nedokážou. A může měnit své chování,“ připomíná vědec.

Problém spočívá v tom, že člověk má tendenci přizpůsobit se a změnit chování až poté, co se spálí.

Můžeme se snadno spálit

Oxfordský i bostonský institut pokládají za hlavní existenční rizika, se kterými se můžeme spálit, umělou inteligenci, klimatickou změnu, jaderné zbraně a biotechnologie. U všech těchto položek může být rozumná regulace způsobem, jak rizika minimalizovat.

Když se objeví nová technologie, lidé zpočátku vnímají především její výhody. Oheň usnadní přípravu jídla, můžeme se u něj ohřát. Auto nás lehce převeze na druhou stranu města, anebo vzdálených míst. Až postupně se objevují nevýhody: Někdo vám může podpálit dům, a v autě se můžete snadno zmrzačit, či dokonce zabít.

Dopady technologií se nedají lehce předvídat, dokud nejsou používány. A když už používány jsou, je těžké se bez nich obejít. Říká se tomu „Collinridgeovo dilema“.

A proč je důležité upozorňovat na existenční rizika civilizace? Jednoduše proto, že druhou příležitost už lidé dostat nemusí.

To však neznamená, že je čas na „návrat na stromy“. Bez technologií je život na Zemi odsouzen k nevyhnutelnému zániku. Je ale nutné vybalancovat přínosy a rizika.

Podaří se to?

„Jsem optimista,“ říká v CNET Sandberg, „budoucnost může být úžasná. Myslím, že svět je ve skutečnosti dobrý. A mohl by být lepší, mnohem lepší, což znamená, že je také důvod snažit se chránit budoucnost.“