Kdybyste ale dostali otázku, které roky pokládáte v dějinách lidstva za nejhorší, letopočty 2020 nebo 2021 vás nejspíš nenapadnou, byť osobní zkušenost s nimi může být bolavá.

Mnozí z vás by patrně v odpovědi zmínili roky 1941 až 1945, tedy období druhé světové války a holocaustu. Anebo rok 2018, kdy propukla španělská chřipka, která usmrtila až 100 milionů lidí, tedy víc než první světová válka. Ve srovnání s ní je pandemie viru, který se rozšířil z čínského Wu-chanu, jen slabým odvarem.

Někteří historici by zabrousili dál – do roku 1346. Tehdy v Evropě a Asii propukla Černá smrt, což je název pro epidemii dýmějového moru. Odhady jejích obětí se pohybují mezi 75 miliony a 100 miliony.

Jeden z těch nejpovolanějších, kteří hledali pověstný annus horribilis (strašlivý rok), archeolog a historik z Harvardovy univerzity Michael McCormick, je nicméně přesvědčen, že počínaje středověkem byl nejhorší pro lidstvo rok 536.

Země v temné mlze

Na obloze se tehdy děly divné věci. Objevila se temná mlha, která blokovala sluneční paprsky, vzduch byl plný prachu, zplodin a kouře. Poklesly teploty, nastala dlouhá období sucha a neúrody.

„Byl to děsivý rok. Slunce vydávalo své světlo bez jasu, bylo potemnělé jako Měsíc,“ psal byzantský historik Prokopius z Kaisareje.

Důsledkem klimatické změny byl souběh zlomových historických událostí po celém světě: Stěhování národů v Evropě, rozpad mocné Sásánovské říše na Středním východě a třeba i zánik kultury Nazca v dnešním Peru, po které zůstaly gigantické obrazce vyškrábané do sopečného tufu.

„Rok 536 zahájil jedno z vůbec nejhorších období, v němž se člověk mohl ocitnout, a byl to patrně vůbec nejhorší rok,” poznamenal McCormick v úvodu studie, kterou vedl a která byla publikována v odborném časopise Antiquity.

Co se v roce 536 vlastně stalo? V jeho první polovině vybuchla mocná sopka (nebo sopky). A protože se nedochoval písemný záznam takové události, vědci ve studii předpokládají, že nastala daleko od tehdejších center civilizace. V úvahu připadají sopky na Islandu, vulkán Ilopango v dnešním Salvadoru, Rabaúl na ostrově Nová Británie nebo Krakatoa.

Historie čtená z ledu

A jak vědci k sopečným erupcím dospěli? Jednoduše z ledu. V roce 2013 odebrali z ledovce Colle Gnifetti na hranici mezi Švýcarskem a Itálií 72 metrů dlouhý sloupec ledu, který zrcadlí poslední dva tisíce let lidských dějin.

Laserem z něj vyřezali vzorky o tloušťce 120 mikronů, zhruba jako lidský vlas, a analyzovali jejich složení.

Při tom výzkumníci zjistili, že v roce 536 byl v ledu přimíchán sopečný popel a tefra. Během studia jednotlivých vrstev odhalili další sopečné erupce v letech 540 a 547, které situaci na Zemi patrně zhoršily.

V oslabené populaci mezitím propukla epidemie justiniánského moru, která který zabila polovinu populace tehdejší byzantské říše.

Ze studie vyplývá, že Evropa se z klimatické katastrofy naplno vzpamatovala až kolem roku 640. V tomto období zaznamenali vědci v ledu stopy olova. Ze znečištění olovem usoudili na to, že lidé začali ve velkém těžit a tavit stříbro z olověné rudy.

Každopádně pozoruhodné, co se dá vyčíst z kusu staré zmrzlé vody, nemyslíte?