Naznačuje to alespoň oznámení astronomů Alexe Teacheyho a Davida Kippinga z Kolumbijské univerzity. Ti ohlásili objev kandidáta na exoměsíc již minulý rok – potenciální těleso bylo odhaleno observatoří Kepler, jež má na kontě už tisíc nalezených exoplanet. Nyní Teachey a Kipping dokončili studii, která loňského kandidáta na exoměsíc prolustrovala s využitím Hubbleova teleskopu. Jeho pozorování naznačuje, že svět s romantickým názvem Kepler-1625b-i by skutečně mohl být první známý exoměsíc.

Nacházet by se měl až 8000 světelných let daleko a obíhat plynného obra zhruba jedenáctkrát většího, než je Země. Ani Kepler-1625b-i sám o sobě není zrovna mrňous. Jedná se totiž také o plynného obra přibližně o velikosti našeho Neptunu.

Svůj mateřský svět obíhá zhruba ve vzdálenosti tří milionů kilometrů, což je zhruba desetkrát víc, než je vzdálenost Měsíce od Země. Přesto má jenom 1,5 procenta jeho hmotnosti – lze spekulovat, že může jít o výsledek srážky mateřské exoplanety či zachycenou jinou exoplanetu.

Zcela jisti si však vědci stále být nemohou - na pozorování s využitím Hubbleova teleskopu měli kvůli jeho vytíženosti jenom 40 hodin, což vzhledem k oběžné době Kepler-1625b-i nebylo dostatečně dlouho k zaznamenání druhého přechodu. Autoři tak vyzývají kolegy k dalšímu pozorování.

"Pokud se pozorování potvrdí, odhalení systému planety a měsíce o velikosti (násobku) Jupitera a Neptunu by v mnoha ohledech bylo stejné, jako první odhalení horkých Jupiterů na počátku objevu exoplanet," poukázal Kipping na to, že ani plynné obry obíhající blízko mateřským hvězdám kdysi astronomové nečekali.

Měsíce vzdálené světelné roky

O složení a významu měsíců u jiných hvězd můžeme zatím jenom spekulovat. Podíváme-li se však na oběžnice v naší soustavě, nelze popřít, že část měsíců je minimálně stejně zajímavá jako planety samotné. Například taková Europa u Jupitera nebo Enceladus u Saturna disponují podpovrchovými tekutými oceány, a splňují tak i minimálně jedno kritérium pro vznik života.

Řada dalších měsíců od Titanu po Io je rovněž považovaná za výrazné vědecké kuriozity – Titan třeba disponuje povrchovými moři z uhlovodíků. Význam měsíců přitom platí jak pro možné hledání mimozemského života, tak i pro studium exoplanet jako takových.

Měsíce jsou totiž vynikajícím indikátorem historie daného systému. Naše nejbližší oběžnice, říkejme ji pro odlišení raději Luna, je nejhlavnějším důkazem pravděpodobné dávné srážky Země s jinou planetou o velikosti Marsu. Stopy na povrchu Saturnova měsíce Mimas zase naznačují obrovské kataklyzma, ke kterému muselo dojít v okolí tohoto plynného obra.

Čím více detailů tak budeme znát i o exoměsících, tím více se mohou rozšířit naše kapacity studia minulosti, přítomnosti a snad i budoucnosti jiných hvězdných systémů.

Nové horizonty

Dnešní možnosti hledání exoměsíců nám samozřejmě mnoho podobných detailů prozatím zobrazit nemohou. To však nutně neznamená, že lepší metody pozorování měsíců musejí být vzdáleny stovky let a budou čekat na futuristické mezihvězdné sondy.

Aktuální studie NIAC (Innovative Advanced Concepts) americké agentury NASA momentálně zkoumá možnost vybudování kilometrového kosmického teleskopu. Jeho rozměry by dovolovaly velice detailně zkoumat exoměsíce vzdálené až 23 světelných let. Fígl je v tom, že Kilometrový kosmický teleskop (KST) by byl nafukovací konstrukcí, která by se složila až vesmírném prostoru - vynést by jej tak možná mohly již nosiče, které jsou na dosah.

NIAC navrhuje k vývoji KST přistoupit pragmaticky - začít malými, jen několikametrovými nafukovacími teleskopy, které budou celou metodu testovat. V reálu tak může být KST stále vzdálený dvacet, třicet let. Pokud však v tomto horizontu skutečně vznikne, bude to pro astronomii obrovský skok kupředu, vedle něhož budou snímky Hubbleova kosmického teleskopu působit stejně archaicky, jako se nám dnes jeví první pozorování Jupitera a jeho měsíců dávným teleskopem Galilea Galileie. 

Celá studie byla publikována ve Science Advances.