Odkud přišli stavitelé menhirů? Nový výzkum ukazuje na Francii

MAGAZÍN - Člověk autor: Jan Toman

Nepocházeli sice z malé galské vesničky na březích Bretaně, i tak ale můžeme tvůrce kamenných megalitických objektů vystopovat do Francie. Móda obřích hrobek a kamenných kruhů podle nového výzkumu vznikla před sedmi tisíci lety v okolí dnešní Paříže, odkud se podél pobřeží Atlantiku rozšířila do všech světových stran. Jedny z nejúžasnějších monumentů starověku tak dokládají i neobyčejně rozvinutou lodní dopravu na přelomu pozdní doby kamenné a doby bronzové.

První menhirové hroby vznikaly ve Francii, a to ještě před počátkem megalitické kultury

První menhirové hroby vznikaly ve Francii, a to ještě před počátkem megalitické kultury,zdroj: Profimedia.cz

Anglické Stonehenge, kamenné řady v bretaňském Carnacu, nebo menhiry roztroušené po kontinentální Evropě. Těžko bychom hledali úžasnější památky z přelomu evropského pravěku a starověku, než jsou tyto megalitické stavby. Za megality označujeme prosté stojící kameny zvané menhiry, překládané dolmeny, kamenné kruhy či řady i složitější památníky.

Jejich počet podle různých zdrojů překračuje 35 000 a nalezneme je v západní, severní, jižní i střední Evropě. Zároveň se k nim ale váže řada záhad. Zdaleka ne všechny otázky přitom zahrnují krvavé rituály, tajemné energie či pohřbené mimozemské lodi populární v brakové literatuře. Vědci kupříkladu dodnes nevědí, jak a kde starověká megalitická kultura vznikla.

Starší teorie z přelomu 19. a 20. století předpokládaly jednotný vznik megalitické kultury. Třebaže se v tomto ohledu jednotliví badatelé neshodovali, za nejpravděpodobnější místo původu vesměs považovali blízký východ. Nejen, že v této oblasti vzniklo zemědělství schopné uživit početné populace, ale navíc zde nalezneme nejstarší kamenné stavby a města.

Hypotetičtí kněží či jiní nositelé nové kultury měli cestovat středozemním mořem až k Pyrenejskému poloostrovu a následně podél atlantského pobřeží Evropy na severovýchod. Dolmeny, menhiry i větší stavby měly růst v jejich stopách jako houby po dešti. Teorii nasvědčuje i fakt, že megalitické stavby z různých míst spojuje řada shodných znaků – mimo jiné podobná konstrukce, orientace či vzhled.

Počínaje 70. lety 20. století ale tyto archaické a poněkud romantizované teorie ztratily lesk. Jedním z důvodů bylo až příliš okaté promítání vlastních představ o vyspělém orientu civilizujícím barbarské končiny na západě. Spolu s prvními studiemi založenými na datování pomocí radioaktivního uhlíku také vyšlo najevo, že stáří megalitických objektů v zásadě nesouvisí s jejich geografickou polohou.

Vznikaly ve stejnou dobu

Podle starších teorií by přitom mělo klesat z východu na západ, nebo alespoň sledovat jiný trend geografického šíření megalitické kultury. Skutečnost je však taková, že nemalý počet často velmi vzdálených objektů vznikl během relativně krátké doby.

Postupně se tak zformovala konkurenční teorie, podle které různé evropské kultury "objevily" stavbu megalitů nezávisle na sobě. První centra megalitické kultury měla zahrnovat Andalusii, Portugalsko, Bretaň, Anglii, Dánsko a Irsko. Spouštěčem kulturního přelomu přitom mohla být příznivá změna prostředí, přechod k zemědělství nebo nějaký jiný faktor ovlivňující celou Evropu.

Za posledních padesát let nicméně vědci shromáždili obrovské množství radiokarbonových datování jednotlivých megalitických památníků. Neprojevuje se nějaký trend alespoň v takto velkém vzorku? Nebo opravdu začali lidé vztyčovat obří kamenné stavby na různých místech Evropy zcela nezávisle? Ověřit převládající teorii o mnohočetném vzniku megalitické kultury se na základě velkého množství dat a bayesovské statistiky pokusil výzkum, o kterém referuje jeho autor ve vědeckém časopisu Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America.

Obří hroby ještě před začátkem megalitické kultury 

Nejstarší megalitické stavby se podle všeho začaly objevovat v druhé polovině pátého tisíciletí před naším letopočtem ve Francii, v Katalánsku, na ostrovech Lamanšského průlivu, Korsice a Sardinii. Možná k nim ale můžeme přičíst i megality z jiných oblastí Španělska a ze severní Itálie. Počátky megalitické kultury v těchto oblastech patrně nedělí více než 300 let a ve všech případech se jednalo o malé kamenné hroby zahrnující i dolmeny, tj. stojící kameny s překladem.

Přesto má ale mezi všemi těmito oblastmi jedna primát. Pouze ve Francii, konkrétně v oblasti Passy ležící v dnešní Paříži, původní obyvatelé vytvářeli rozměrné až stovky metrů dlouhé hroby ještě před začátkem megalitické kultury. Vzhledem k tomu, že severofrancouzské megality patří mezi nejstarší, se zdá pravděpodobné, že megalitická kultura vznikla právě zde. Navíc zde relativně rychle převládla, zatímco v ostatních raných oblastech svého výskytu, kam se šířila po březích Atlantiku a Středozemního moře, představovala ještě dlouhou dobu spíše okrajový fenomén.

Během následujících staletí docházelo k rozrůzňování kamenných památníků, přičemž roli velkého inovačního centra sehrála hlavně Bretaň. V poslední třetině pátého tisíciletí před naším letopočtem začaly převládat hrobky s opakovaným použitím, do kterých dávní Evropané ukládali své předky i po několik stovek let. Nejstarší z nich se objevily v západní Francii.

Podle radiokarbonového datování následovaly Bretaň, Pyrenejský poloostrov, Korsika, Británie, Skotsko a Irsko. Další století poznamenala stagnace a opakované používání stejných hrobů. Až v druhé polovině čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem se začaly rozvíjet megalitické stavby v Německu, střední Evropě a Skandinávii. Ještě později přišla poslední "retro vlna" obřích kamenných staveb ve Středomoří.

K překvapení výzkumníků se tedy pravdě blíží spíše starší teorie o vzniku a síření megalitické kultury. Kultura pouze nevznikla ve východním středomoří, ale ve Francii. Všechny výše zmíněné expanze navíc probíhaly neobyčejně rychle. Způsob šíření novinek přitom naznačuje, že při nich sehrály důležitou roli mořské obchodní cesty. Prakticky ve všech případech se totiž megality objevily nejdříve na ostrovech či u pobřeží a až později pronikly do vnitrozemí.

Výraznější propojení jednotlivých společností přitom v tak dávné době čekal jen málokdo. Schopnosti, znalosti a technologie námořníků pozdní doby kamenné očividně musely dosahovat vysoké úrovně. Evropská společnost na přelomu doby kamenné a bronzové se díky výzkumu megalitů ukázala v novém světle a o jejím studiu rozhodně ještě uslyšíme.

Zdroj: Schulz Paulsson B (2019): Radiocarbon dates and Bayesian modeling support maritime diffusion model for megaliths in Europe. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America, online.

Tagy: archeologie dějiny a fakta věda a poznání