Tradiční příběhy, které bychom dnes nazvali pohádkami, bývaly v minulosti nesrovnatelně drsnější a rozhodně nemířily jen na děti. Stačí se podívat do sbírek bratří Grimů nebo knížek Boženy Němcové. Tyto ústně předávané příběhy si vyprávějí všechny lidské společnosti, ale otázka, jak jsou staré, dráždí literární vědce už více než 200 let.

Názor bratří Grimů, že přetrvávají tisíce let, vyvolával u jejich současníků většinou posměch. Postupem času se ale prosadil a v menšině jsou dnes naopak výzkumníci, kteří tvrdí, že stáří konkrétních pohádek o mnoho nepřesahuje dobu jejich zápisu. Obdoby mnoha známých příběhů, nebo alespoň jejich prvků, opravdu nalezneme třeba v antické literatuře. Pátrání po jejich původu, stáří a historii je však s pomocí klasických literárních metod velmi obtížné.

Příběhy ovšem mají k našemu prospěchu několik výhodných vlastností. V průběhu času se jejich základní motivy příliš nemění a předávají se spíše vertikálně, z otce na syna a matky na dceru, než horizontálně, z jedné kultury do druhé. Literární vědci rovněž vytvořili obsáhlé databáze jednotlivých typů příběhů. Historii předávání tradičních příběhů tak lze studovat s pomocí metod vyvinutých k výzkumu jiného historického procesu – odštěpování, vymírání a rozrůzňování druhů v průběhu biologické evoluce.

Tento postup použila i zmíněná dvojice výzkumníků. Vědci zvolili skupinu zhruba 450 magických příběhů, což jsou povídačky, ve kterých se vyskytují bytosti či předměty nadané kouzelnou mocí. Mezi ně spadá celá řada známých pohádek, jsou tak nejrozšířenější a nejstudovanější. Následně zjistili jejich rozšíření mezi indoevropskými národy – ty zvolili proto, že jejich historické vztahy (vesměs díky studiu jazyků) jsou nejlépe prozkoumané. Data "prohnali" řadou počítačových modelů a statistických analýz, odhadli podíl horizontálního přenosu a vynesli nejpravděpodobnější historii předávání příběhů.

Podobně postupovalo už několik týmů v minulosti, takto rozsáhlé srovnání ale zatím nemá obdoby. Důležité jsou už všeobecné výsledky. Podíl horizontálního předávání příběhů mezi různými, například sousedícími, národy je přinejmenším u studovaných magických příběhů relativně malý. U celé řady příběhů tak můžeme s velkou dávkou jistoty konstatovat, že si je vyprávěli předkové germánských, slovansko-baltských, románských a dalších jazykových skupin.

Některé jsou zřejmě ještě starší – společné například všem západoevropským národům. Několik málo je možná opravdu starobylých, ale většina těchto případů nenalezla v analýzách silnou podporu. S jednou výjimkou. Příběh označovaný jako Kovář a ďábel pravděpodobně koloval už mezi předky všech indoevropských národů.

V jádru tohoto příběhu se nachází postava kováře, který prodá svou duši nadpřirozené bytosti – čertu, ďáblu, džinovi nebo třeba smrtce – výměnou za nějakou neobvyklou schopnost. Touto schopností je nejčastěji spoutání jakýchkoli dvou věcí dohromady. Hádáte správně, tento motiv se vyskytuje třeba i v české pohádce Dařbuján a Pandrhola. Většinou je ale hlavní postavou kovář, který následně magickou bytost přelstí, připoutá ji ke skále nebo stromu a svou duši vyhandluje zpět.

Pravděpodobně jde o jakousi vzpomínku na počátky zpracování kovů. Změna "obyčejného" kamene na lesklý opracovaný předmět opravdu působí téměř nadpřirozeně a zpracovatelé kovů bývají i dnes v mnoha tradičních společnostech považováni za magické nebo nečisté. Některé názory dokonce tvrdí, že křesťanské peklo původně představovalo obrovskou výheň! Zajímavý je ovšem i motiv přelstění nadpřirozené bytosti nebo spojení dvou nesouvisejících věcí do jedné.

V neposlední řadě nám starobylý původ příběhu Kovář a ďábel podává nepřímý důkaz o tom, že prapůvodní Indoevropané nežili dříve než zhruba před 6000 lety – tedy v době, kdy už lidé dokázali zpracovávat kovy – a rozrůznili se až později.