Poslední let Amelie Earhartové. Nalezené kosti z atolu Nikumaroro podaly výmluvné svědectví

GALERIE - Člověk autor: Jan Toman

Amelie Earhartová patří mezi největší ikony letectví. Tato rodačka z amerického Kansasu byla jednou z prvních letkyň, jako první žena přeletěla Atlantik a stala se tak symbolem zlatých meziválečných let. Do historie se však nejvýrazněji zapsala něčím jiným - svým záhadným zmizením kdesi uprostřed Tichého oceánu. Forenzní antropologové záhadu zřejmě rozluštili. 

Amelia Earhartová zmizela nad Pacifikem v roce 1937

Amelia Earhartová zmizela nad Pacifikem v roce 1937,zdroj: AFP PHOTO / HANDOUT / ALBERT BRESNIK

Po zmizení v osudovém červenci roku 1937 a neúspěšné pátrací akci formulovali nejrůznější odborníci i nadšenci bezpočet teorií, co se Amelii Earhartové a jejímu navigátorovi Fredu Noonanovi mohlo přihodit. Navržené možnosti sahají od prosté havárie, přes zajetí Japonci až po takové šílenosti, jako je únos mimozemšťany. Celé zmizení nakonec proniklo i do popkultury, a tak se s posádkou letounu Lockheed L-10E Electra mohla setkat například posádka kosmické lodi Voyager v kultovním seriálu Star Trek.

Osud Amelie Earhartové nepřestává vzrušovat lidskou představivost ani dnes. Není tomu ani rok, co se médii prohnala zpráva o údajné – a zároveň vysoce neprůkazné – fotografii letkyně v japonském zajetí. Podle nejnovějších poznatků se ovšem celý případ možná přiblížil svému vyřešení.

Rázně totiž doprostřed celé diskuse vstoupil forenzní antropolog Richard Jantz, emeritní profesor z univerzity v americkém Knoxville. Ten se ve svém článku ve vědeckém časopise Forensic Anthropology rozhodl přezkoumat závěry, které různí vědci učinili o kostech nalezených roku 1940 na Gardnerově ostrově.

Vzhledem k tomu, že se tento malý neobydlený atol nachází ve vzdálenosti, kam ještě Amelie Earhartová mohla se svým letounem po minutí původního cíle doletět, kosti už ve své době vyvolaly nemalé pozdvižení. To ještě posílil nález hliníkového plátu zapadajícího do plánu letadla typu Lockheed Electra, sextantu a zbytku ženské boty.

Earhartovskou horečku ovšem rázně zchladil jistý doktor Hoodless, toho času ředitel lékařské školy na Fiji. Tento medik totiž kosti identifikoval jako pozůstatky statného muže středního věku. Vzhledem k tomu, že o pár let dříve u atolu ztroskotala nákladní loď Norwich City, převážilo spíše mínění, že kosti patřily některému z členů její posádky.

Nalezené kosti kdesi zmizely

Dobrá, mohl by si kdekdo říci dnes. Bez ohledu na to, jaké metody použil doktor Hoodless na počátku čtyřicátých let minulého století, dnes můžeme kosti podrobit analýze DNA a dokázat tak jejich identitu jednou provždy.

Problémem však je, že se kosti na Fiji už dávno ztratily. A z dalších úlomků nalezených později na místě se žádné použitelné vzorky získat nepodařilo. Není se čemu divit. Už kosti nalezené v roce 1940 byly vlivem povětrnostních podmínek a mrchožroutů, zejména krabů, silně poškozené. Moderní badatelé tak mohou vycházet jen z útržkovitých měření doktora Hoodlesse, fotografií Amelie Earhartové a údajů v jejích dokladech.

Moderní metody ukázaly víc

Richard Jantz nejprve z pohledu moderního experta přezkoumal Hoodlessovy metody. Třebaže se jednalo o respektovaného lékaře s nepopiratelnými zkušenostmi při identifikování lidských ostatků, metody první poloviny 20. století trpěly řadou problémů. Závěr, že se jednalo o kosti muže silnější postavy o výšce zhruba 166 centimetrů, se tak dnes zdají nanejvýš spekulativní. Podle všeho pacifický lékař rovně podcenil, jaké změny mohly na kostech vyvolat povětrnostní podmínky.

Další předpoklad, který měl tento závěr podporovat, totiž že byla Amelie Earhartová extrémně hubená a vytáhlá, takže by si její kosti s mužskými nemohl splést vůbec nikdo, rovněž neplatí. Podle dochovaných fotografií, zejména těch, které odhalují její končetiny, údajů v dokladech a dochovaného oblečení byla sice štíhlá, ale rozhodně ne mimo rozsah obvyklých mezí. Robustnost kostí také s mohutností postavy přímo nesouvisí.

A z čeho tedy můžeme vycházet dnes? Co se týče pozůstatků, zachovala se pouze některá měření. Jedná se o čtyři rozměry lebky (maximální délku, maximální šířku, výšku očnic a šířku očnic), a potom délku kosti pažní, vřetenní a holenní. Tyto rozměry máme možnost srovnat s dochovanými údaji.

Výšku Amelie Earhartové, například, úředníci zapsali do jejího řidičského průkazu a pilotní licence. Další údaje můžeme alespoň zhruba odvodit z jejích fotografií a dochovaných šatů. Dostupných dat tedy opravdu není mnoho. Pořád ale tyto údaje americkému antropologovi umožnily odhadnout základní antropologické charakteristiky Amelie Earhartové a srovnat je s nalezenými kostmi.

Pravděpodobnost hraničící s jistotou

Předně můžeme takřka jistě vyloučit, že by kosti patřily navigátoru Fredu Noonanovi. Na to byl příliš vysoký. Co se týče Amelie Earhartové, naměřené údaje se dostávají až provokativně blízko odhadům založeným na její výšce, pohlaví, fotografiích a šatech. Třebaže absolutní jistotu nebudeme mít asi nikdy, míru, s jakou odhadnuté údaje odpovídají naměřeným rozměrům kostí, můžeme vyjádřit alespoň statisticky.

Z rozsáhlého souboru takřka 3000 osob se nalezeným kostem podobaly srovnatelně nebo více než Amelie Earhatová jen 4 ženy a 16 mužů. V obou případech tak byla pravděpodobnost, že narazíme na někoho, kdo by kostem odpovídal ještě lépe, menší než jedno procento.

Podobně nepravděpodobná je i možnost, že kosti patřily některému z domorodých obyvatel Pacifiku. Na to moc dobře odpovídají euro-americké vizáži. Velmi podobné výsledky vykázaly i simulace s náhodným vzorkováním uvedeného souboru.

A když se na něj autor studie podíval jako na celek, podobně dobrá shoda, jako ta naměřená, nastávala mezi různými lidmi jen v asi čtyřech procentech případů. Možnost, že by kosti patřily někomu jinému než Amelii Earharové, kdo se jí jen velmi podobal, je tak extrémně malá.

Nemělo by nás překvapovat ani to, že shoda mezi naměřenými rozměry kostí a odhadnutými údaji není absolutní. Musíme totiž vzít v úvahu, že doktor Hoodless neměl k dispozici kompletní kostru, zapsal jen několik rozměrů a údaje o samotné Earhartové byly odvozené jen nepřímo. Určitá míra nepřesnosti je tudíž na místě.

U soudu by v dnešní době ani takováto shoda asi neuspěla. Samozřejmě také podobné srovnání nevypovídá o tom, jestli Amelie Earhartová na Gardnerův ostrov vůbec dorazila. Z antropologického hlediska je ale pravděpodobnost, že by nalezené kosti mohly být její, extrémně vysoká.

Zdroj: Jantz R (2018): Amelia Earhart and the Nikumaroro Bones: A 1941 Analysis versus Modern Quantitative Techniques. Forensic Anthropology 1.

Tagy: antropologie dějiny a fakta věda a poznání