Většina hvězd ve známém vesmíru je červená. Naše nebe by tedy mělo být spíš červené. Žijeme však u Slunce - hvězdy, která patří do kategorie žlutých trpaslíků. Je to jeden z pozoruhodných vesmírných paradoxů.

Rudé, ne žluté Slunce

Čím víc toho ví o vesmíru, tím víc si vědci všímají podivné věci: I když známe miliardy galaxií, hvězd a také skoro čtyři tisíce exoplanet (planet obíhajících kolem jiné hvězdy než kolem Slunce), dosud se nepodařilo přesvědčivě prokázat existenci mimozemského života.

Vedle toho jsme zjistili, že naše Slunce patří do kategorie menšinových hvězd. Nejenže většina hvězd se pohybuje v páru a tvoří dvojhvězdy, většina z nich je také červená, řadí se do kategorie červených trpaslíků.

Je snad pro nás žlutá hvězda výhodou? Co do životnosti není.

Zatímco Slunce ve své nynější fázi žlutého trpaslíka bude existovat zhruba 10 miliard let (jsme zhruba v polovině), menší červení trpaslíci se budou dožívat bilionů let.

V naší galaxii je navíc těchto hvězd jasná převaha – červení trpaslíci tvoří až 75 procent všech hvězd Mléčné dráhy.

Pokud tedy někde měl vzniknout život, je statisticky pravděpodobnější, že to bude u červeného trpaslíka. Nikoli žluté, ale červené by mělo být naše nebe.

Astronom David Kipping z newyorské Kolumbijské univerzity ve své studii publikované ve vědeckém časopisu PNAS popisuje čtyři vysvětlení paradoxu červeného nebe:

1. Země je výjimečná

Také ve vesmíru, kde by život existoval kolem červených trpaslíků, by mohl vzniknout jinde – tak, jako kolem žlutého trpaslíka jménem Slunce. Země může být výjimečná tím, že náš kousek vesmíru je v menšině.

Takové vysvětlení je možné, ale není uspokojivé. Až do případného prozkoumání významné části vesmírných civilizací někdy v daleké budoucnosti, ho nelze potvrdit, či vyvrátit.

2. Životu u červených trpaslíků se nedaří

Ačkoli červení trpaslíci jsou v převaze, mají také nevýhody pro život. Jsou menší, a tak jejich zóna života (oblast, ve které může na povrchu planety existovat tekutá voda) je mnohem blíž povrchu hvězdy.

Pokud tedy na povrchu červeného trpaslíka nastane silná erupce, je mnohem vyšší pravděpodobnost, že zasáhne planetu vhodnou pro život a životní šance tam udusí.

Podmínky červených trpaslíků také nemusí být dostatečně dlouho stabilní pro vznik komplexního života. Důvodů je pro to víc – červeným trpaslíkům schází plynní obři o velikosti Jupitera. Právě Jupiter chrání Zemi jako štít před dopadem asteroidů.

Kvůli větší blízkosti možné obyvatelné planety k červenému trpaslíkovi také hrozí jev vázané rotace. Vázanou rotaci má například Měsíc vůči Zemi. V případě, že je planeta červeným trpaslíkem stále opékána jen z jedné strany, výsledkem jsou nehostinné podmínky.

3. Život pod červeným nebem ještě neměl čas vzniknout

Zatímco na Zemi vznikl život nejspíš rychle po vzniku planety, zhruba před 3,5 miliardy let, je možné, že tohle tempo může být u červených trpaslíků pomalejší. Hlavní fáze červených trpaslíků, kdy začnou dodávat energii planetám, začíná až miliardu let po jejich vzniku.

Slunce dodává významnou energii pro rozvoj života prakticky od počátku. Zatímco na Zemi tak mohl život vznikat rychle, u červených trpaslíků ještě neměl čas se rozvinout.

4. U červených trpaslíků je málo kamenných planet

Červení trpaslíci neoplývají kamennými planetami. Ačkoliv známe červené trpaslíky s kamennými světy, je jich zoufale málo.

Kippingova studie naznačuje, že kamenných planet u červených trpaslíků by mohlo být až stokrát míň než u žlutých trpaslíků.

Kdy budeme vědět víc?

Na druhé a čtvrté vysvětlení paradoxu červeného nebe můžeme znát odpověď už za několik desítek let, po podrobnější analýze většího počtu exoplanet.

Na třetí vysvětlení si počkáme mnohem déle, mnoho století. Nejdřív musíme červené trpaslíky navštívit, abychom mohli poznat tamní evoluční tempo. Bude to však stále rychlejší, než najít odpověď na první vysvětlení paradoxu červeného nebe.

Vše nicméně ukazuje na to, že život u červených trpaslíků bude méně častý Hvězdy jako Slunce se mohou ukázat pro existenci života vhodnější.

„V konečném důsledku,“ píše Kipping ve své studii, „bude mít řešení paradoxu červené oblohy zásadní význam pro astrobiologii, ovlivní to, na které hvězdám zaměříme naše zdroje.“