Politický populismus postupuje napříč státy i kontinenty. Politici slibují "jednoduchá řešení" složitých problémů, a přitom používají "politicky nekorektní" jazyk.

Nová studie profesora biostatistiky Michaela Rosenbluma a jeho týmu si však posvítila na to, proč vlastně nekorektní výrazy dobře fungují na většinového voliče.

Kdo je upřímnější?

"Politické proslovy" jsou pojem sám o sobě – a když se řekne politika, pro mnoho lidí výraz rezonuje lecčíms, jenom ne něčím, co by chtěli poslouchat. Stačí ostatně vzpomenout na nedělní rodinné obědy a zoufalé přepínání televize kamkoliv, kde zrovna neběží politická debata.

Rosenblumova studie však odhalila, že není politicky jazyk jako politický jazyk. A je to právě nekorektnost, co dělá politické výroky divácky atraktivnější.

Boris Johnson a jeho "nekorektní" kamarádi | zdroj: Profimedia

K výsledkům dospěli autoři studie v pilotní studii, šesti experimentech a třech doplňovacích pokusech na 4956 lidech. Skrze klasické sociologické pokusy na nich v zásadě měřili, jak reagují na ta či ona politická témata podle toho, jakým jazykem (korektním, či nekorektním) se o nich mluví.

V jednom z pokusů tak například účastníci hodnotili atraktivitu mluvčích v politické debatě. Jako nekorektní jazyk autoři označili politické výroky, které jsou necitlivé vůči části elektorátu, zejména sociálně znevýhodněným.

V součtu se ukázalo, že skoro celá zkoumaná skupina, tedy skoro pět tisíc lidí se bez ohledu na svou politickou příslušnost shodla, že nekorektní mluva dělá mluvčího autentičtějšího a atraktivnějšího než jeho konkurenty.

Jinými slovy –všichni voliči nalevo i napravo vnímají pozitivněji politika, který si, takříkajíc, nevidí do pusy než politika s decentnějším, ale suchopárným vyjadřováním.

Důvodem je skutečnost, že nekorektní politik je zkrátka bližší mluvě většiny z nás. Nejde však jenom o jakýsi enigmatický dojem – jeden z pokusů Rosenbluma ilustroval, co korektnost znamená pro argumentační stránku.

Výsledky experimentu ukázaly, že lidé vnímají nekorektního politika paradoxně jako méně vypočítavého. Jeho vyjadřování nevypadají jako cosi, co dali dohromady tiskoví mluvčí, ale jako něco, co vychází "od srdce". To pak vytváří dojem, že za nekorektním politikem nestojí žádné cizí zájmy nebo propočítaná kalkulace – ačkoliv realita bývá mnohdy odlišná.

Nalevo i napravo

Teď se možná čtenář zarazí, jak je možné, že nekorektního politika milují obě strany (pokud si je tedy binárně zjednodušíme) politického spektra. Vysvětlení je nasnadě – záleží na tom, kam politik patří.

Levicoví voliči upřednostňovali nekorektně mluvící levicové politiky, ale nesnášeli nekorektně mluvící pravicové politiky. A naopak.

Lze vlastně říct, že nekorektní vyjadřování je spíše výhoda proti jiným politikům stejné partaje – ačkoliv nekorektní politik může posbírat i zájem části středových voličů, což něj v součtu udělá z vítěze politické soutěže.

Společenské úskalí politicky nekorektního jazyka nicméně tkví v polarizujícím tónu. Když to zjednodušíme, korektnost je snaha nikoho svou mluvou nenahněvat, být tedy taktní – a nekorektnost je opak.

Klíč k úspěchu ovšem spočívá v tom nenaštvat majoritního voliče – což obratem opět znamená nutnost obrátit nekorektnost vůči minoritnímu voliči. To ale ještě neznamená, že nekorektnost vůči většině nemůže existovat.

Co je v jednom americkém státě etnická většina, je obvykle v sousedním státě menšina. A naopak, pokud se společensky polarizující myšlenky dostávají tak často do popředí u vrcholných politiků, udávají tón i zbytku společnosti. Jak ukázala historie, od hesel k pogromům může být občas nečekaně blízko. 

Rosenblumova práce však, jak snadno může demokratický proces podléhat drobným odlišnostem politiků, které nejsou dány jejich racionálními argumenty, ale emoční stránkou.

Nekorektnost a rizika, která s ní souvisejí, jsou ovšem spíše symptom než příčina problému. Do značné míry zmíněný nárůst populismu souvisí i s řadou komplikovaných krizí, kterým globálně propojený svět čelí. Krizí, u nichž se část voličů ani neshodne, zdali existují, natož jak jim čelit.

Pokud dorazí dostatečně charismatický politik, může díky své nekorektnosti prosadit velmi jednoduchá řešení problémů. Cenou za to je polarizace společnosti.

Studie vyšla v časopise Journal of Personality and Social Psychology.