Respirátory či roušky nás chrání před viry. Tím, že zakrývají víc než dvě třetiny obličejové části hlavy však ztěžují neverbální komunikaci a čtení emocí z tváře. Mnozí jedinci se s tím aspoň částečně dokázali vypořádat.

Úsměv bez úst

Roušky v covidových časech měly pozoruhodný dopad na naši komunikaci. Studie technologického institutu Mirai, publikovaná v časopise Nature, zjistila, že jsme do ní výrazněji zapojili oči

Tým neurobiologa Shuntaro Okazakiho z vědeckého ústavu sídlícího v japonské Ósace zkoumal proměnu tváří měřením svalových reakcí dvou desítek žen.

Ženy plnily různé úkoly, které zahrnovaly úsměv nebo řeč s rouškou i bez ní. Výzkumníky především zajímala aktivita obličejových svalů – kruhového očního svalu (musculus orbicularis oculi), lícního svalu (musculus zygomaticus major) a svalu u ústního koutku (depressor anguli oris). Všechny tyto svaly se výrazně podílejí na úsměvu a uplatňují se také při mluvení.

„V Japonsku nosí téměř každý roušku nebo respirátor, proto jsme zjišťovali, jaký to má vliv na obličej, zda rouška ovlivňuje komunikaci. Už dříve jsem se zabýval sociální komunikací, takže první, co jsem chtěl vědět, bylo, zda rouška narušuje komunikaci tím, že zakrývá výraz obličeje,“ cituje Okazakiho magazín PsyPost.

S využitím elektromyografie (EMG) – metody, která slouží k diagnostice nervosvalového aparátu – vědci zjistili, že v roušce lidé při úsměvu víc zapojují oční svaly. Jedinci se zakrytou tváří výrazněji přivírají oči či jinak aktivují oční svaly ve srovnání s lidmi smějícími se bez roušky.

„To naznačuje, že lidé mohou přijmout kompenzační opatření, aby překonali rušivý vliv masky na komunikaci při úsměvu,“ říká Okazaki.

Svaly kolem úst naproti tomu nevykazují vyšší aktivitu, když lidé mluví nebo se smějí s rouškou.

A co mrzouti?

Vědci přiznávají, že výsledky jejich studie nedávají kompletní obraz vlivu roušek na naši mimiku.

„Naše studie má určitá omezení. Zaprvé nevíme, do jaké míry může zvýšená aktivita očních svalů kompenzovat omezující vliv roušky. A za druhé by ještě bylo zajímavé zjistit, zda je zvýšená aktivita očí podvědomá či vědomá,“ řekl k výsledkům studie Okazaki.

Výzkumníci se nezabývali kulturními rozdíly v Japonsku a zbytku světa. Aktivita očních svalů se přitom může u příslušníků různých národů či etnik lišit.

Je tedy otázkou, jak by takový výzkum dopadl jinde. Lze se jen dohadovat, nakolik zapojují oči do úsměvu ‚mrzutouti‘ – Rumuni, Poláci a také Češi, kteří v Indexu úsměvu společnosti Snappr obsadily nejspodnější místa žebříčku. Dá se však přepokládat, že aspoň část populace v těchto zemích se usmívat očima naučila.