Studie psychologů ze Stanfordské univerzity odhalila, že v neuronových spojích našich mozků se při dlouhé samotě dějí nečekané změny. Vysvětluje to, proč jsou lidé sociálními tvory, kteří k životu potřebují společnost.

Introverti by mohli nesouhlasit, ale blízkost druhých lidí je pro naše duševní zdraví nezbytná. Význam, jaký pro nás mají sociální svazky, ilustruje nová studie pomocí změn, které samota vyvolává v našich mozcích.

Výzkumníci pod vedením psycholožky Andrey Courtneyové detailně pohlédli na to, jakým způsobem může sociální izolace měnit naše „já“. Pomocí magnetické rezonance prozkoumali mozky 43 lidí během doby, kdy vyplňovali sérii dotazníků hodnotících 16 dalších jedinců. Někteří z nich byli jejich blízcí přátelé, ale také vzdálenější známí či dokonce pouhé celebrity, s nimiž se nikdy nepotkali.

Kromě toho hodnotil každý účastník také sám sebe. Skeny přitom sledovaly celkovou mozkovou aktivitu. Výzkumníky však zajímala nejvíc aktivita prefrontální kůry, která zpracovává naše mozkové vjemy.

Skenovaní jedinci patřili do barvitého lidského vzorku. Zastoupení v něm měli jak muži, tak ženy, stejně jako lidé s větší či menší mírou sociálních kontaktů.

Sebenaplňující proroctví

Autoři studie, publikované v odborném žurnálu JNeurosci, během experimentu zaznamenali různé neurální reakce jedinců napříč celým mozkem na různé osobnosti včetně jich samotných. Srovnání ukázalo, že lidé, kteří se cítí osamělejší, mají co do propojení neuronových sítí větší mezeru mezi sítěmi svého „já“ vůči sítím vymezeným pro ostatní lidi. To se podepisuje na odlišné aktivitě prefrontální mozkové kůry při pozorování sebe nebo druhých.

Naopak lidé, kteří se cítí lidským kontaktem dobře zásobeni, mají tuto „mezeru“ uzavřenou. Jinými slovy, společenštější lidé mají jiné lidi více spojeny se sebou samotným – a naopak osamělejší jedinci dělají větší rozdíl mezi sebou a dalšími lidmi.

Dalo by se říct, že samota je tak jakési sebenaplňující se proroctví.

Autoři nicméně nesledovali změnu mozku v průběhu času. Není tedy jasné, jak rozdíly mezi vlastními neurony a neurony ostatních lidí vznikají. Je možné, že lidé s malým sociálním kontaktem doznají proměn neuronových sítí ve svém mozku – samota jim mírně upraví strukturu mozku.

Je ale možný i opak. Tedy to, že někteří lidé mají (z různých vrozených důvodů) v mozku jiný vztah mezi sebou a ostatními, a to se podepisuje na tom, že si častěji od jiných drží odstup a mají také intenzivnější pocit osamocení.

Co však můžeme už teď říct, je to, že samotu lze rozeznat i ve struktuře našich mozků. A to patrně bude mít vliv i na některé další procesy uvnitř naší hlavy, což by mohlo identifikovat samotu jednu z dílčích příčin různých dysfunkcí, především deprese či úzkostných poruch. Člověk je sociální tvor, a pokud mu jsou kontakty dlouhodobě odepírány, někde se to projeví.

Chybějící sociální kontakt podle poznatků dřívějších studií zvyšuje riziko úmrtnosti obdobně jako alkohol nebo obezita. V lednu 2018 tehdejší britská premiérka Theresa Mayová jmenovala „ministryni pro osamělost“. Problém s lidmi bez sociálních vazeb se stal tak závažný, že si v očích vlády vysloužil samostatnou agendu.

I na vzdálených známých záleží

Studie Andrey Courtneyové rovněž naznačuje, že bychom naši potřebu společenského kontaktu mohli jednou nahradit chemicky. Pokud by se podařilo dosáhnout u osamělých změn neuronové sítě medikací, mohlo by to pomoct i s jejich nepříjemnými pocity.

Posledním zásadním zjištěním autorů je význam „slabších spojení“, které připomínají nikoli blízké přátelé, ale pouze vzdálenější známé, kolegy ze zaměstnání a další lidi, za které bychom nestrčili ruku do ohně. Jejich existence však překvapivě posiluje individuální pocit lidské blízkosti – přičemž právě tyto košatější, byť vzdálené kontakty, dnes mnoha lidem chybí.

„Lidé postrádají častější kontakt s širším sociálním kruhem. A to by mohl být jeden z důvodů, proč náš celkový pocit osamocení narůstá,“ řekla Andrey Courtneyová televizi CNN.