Covid-19 a španělská chřipka, která v letech 1918 a 1919 připravila o život 50 milionů až 100 milionů lidí, si byly v lecčems podobné. Třeba v tom, že udeřily ve vlnách a mutovaly do nakažlivějších variant, které byly vražednější.

První vlna byla u španělské chřipky méně smrtící než další dvě, které se objevily po několika měsících – a evoluční biologové po stovce let zjistili proč: Během roku 1918 vznikly nové a infekčnější verze chřipkového viru. Obdobně jako v případě koronaviru, který vyvolává covid. 

Z fotogalerie je patrné, že se chřipková kalvárie té covidové vskutku podobala.

Je snad všechna podobnost jen náhodná?

Proti proudu času

Sébastien Calvignac-Spencer z německého Institut Roberta Kocha se svými spolupracovníky zkoumal chování virů španělské chřipky.

Experti použili při výzkumu vzorky plic šesti lidí, kteří zemřeli v letech 1918 a jejichž pozůstatky zůstaly zachované pro vědecké účely ve formalínu (vodný roztok formaldehydu) v patologických archivech v Německu a Rakousku.

U třech z těchto lidí, dvou vojáků z Berlína a dívky z Mnichova, identifikovali virus španělské chřipky A/H1N1. Vojáci zahynuli během první vlny chřipky koncem první světové války, žena krátce po válce.

Badatelé z tkání všech tří obětí vytáhli RNA viru (ribonukleovou kyselinu, úložiště genetické informace) a zmapovali více než dvě třetiny jejího genomu (veškeré genetické informace uložené v RNA).

Vojáci zemřeli ve stejný den a genomy virů, který je usmrtil, nevykazovaly téměř žádné genetické rozdíly. Zato genom viru nalezený u ženy se od genomu nalezeného u vijáků, odlišoval výraznými mutacemi. A ještě víc se lišily genomy virů obětí chřipky z Aljašky a z New Yorku z druhé vlny pandemie na sklonku roku 1918.

Poté, co porovnali genomy z Německa a Ameriky, výzkumníci v laboratoři vyrobili repliky částí viru, aby zjistili, jak mohly různé kmeny infikovat organismus a množit se uvnitř buněk.

Vlny španělské chřipky ve velkých městech. | zdroj: kredit- CDC/Wikimedia Commons

Jejich poznatky z experimentu naznačují, že virus během roku 1918 zmutoval, a vyvinul se do formy, která mu umožnila lépe překonat buněčnou obranu proti infekci.

„Virové infekce ve druhé vlně byly lépe adaptovány na člověka,“ napsal ve zprávě ke studii publikované v předtiskové databázi bioRxiv Calvignac-Spencer.

Zděděná imunita

Ačkoli vědci s jistotou nevědí, jak genetické varianty změnily chování viru, předpokládají, že „tyto změny pomohly viru uniknout mechanismu, který (lidské) buňky používají k odražení chřipkových virů… Stejný proces virové evoluce se dá pozorovat i v současné pandemii covidu-19,“ píše se ve studii.

Virus odpovědný za pandemii chřipky v roce 1918 koluje dodnes. „Tehdy však byl mnohem smrtelnější. Současná populace pochází z lidí, kteří přežili infekci před více než sto lety, a tak zdědili nějakou formu genetické imunity,“ vysvětlil Calvignac-Spencer.

Odhady naznačují, že virus španělské chřipky infikoval téměř miliardu lidí z tehdejší dvoumiliardové populace. Konec pandemie nastal až poté, co virus třikrát oběhl celý svět a infikoval tolik lidí, že v populaci nebyl dostatek náchylných jedinců, aby se z kmene znovu stala pandemie

Calvignac-Spencer shrnul význam své studie do věty: „Čím víc se můžeme dozvědět o současné pandemii, tím víc nám to pomůže lépe porozumět minulé pandemii a naopak.“