Ten, kdo viděl zombie snímek Zacka Snydera Úsvit mrtvých, nemusel mít klidný spánek. Ve středověku lidé takovou možnost neměli. Přesto se zombie obávali.

Zakonzervované sídliště 

Vědecký tým archeologů, paleontologů a historiků při svém průzkumu ostatků ve středověké osadě Wharram Percy v dnešním anglickém hrabství Yorkshire zjistil, že tamní obyvatelé zohavovali těla zesnulých. Experti dospěli k závěru, že to pro ně byl způsob, jak zabránit tomu, aby se zemřelí vrátili ve formě zombie.

Tamní nálezy polámaných, spálených či jinak zohavených lidských těl v pohřebních jámách vypovídá mnoho o někdejších zvycích.

Wharram Percy zůstalo zakonzervováno v čase – sídliště poprvé zaznamenané již v kronice z 11. století, trvale obývané od prehistorie, od 16. stoletím leží ladem.

Změna zemědělských metod, především zvýšení tržeb z chovu skotu a snížení zisku z pěstování plodin, způsobila odliv populace za lepším výdělkem. Nejpozději v 16. století byli poslední vesničané vystěhováni a jejich domy až na kostel zbourány, aby se získalo místo pro pastviny.

Zbytky Wharram Percy jsou proto ideálním místem pro výzkum sedimentů, které se nastřádaly pod nohama někdejších osadníků – a především těch, které souvisejí s lidskými ostatky.

Děsivé stopy na kostech

Tým archeologa Simona Mayse ze Southamptonské univerzity tam pro svou studii, publikovanou v žurnálu Science Direct, shromáždil 137 odhalených kostí reprezentujících nejméně deset obyvatel pohřbených mezi 11. a 14. stoletím – pět mužů, dvě ženy a tři děti.

Stopy po ostří nože na žebrech a zlomenina. | zdroj: Profimedia

Pozoruhodné bylo už samotné umístění pozůstatků. Namísto běžného pohřbení poblíž kostela či na hřbitově byly jámy s ostatky poměrně daleko od osady. Kosti původně nalezli stavaři při výkopových pracích v roce 1963, rozbor se nálezu ale dočkal až nedávno.

Studium kostí odhalilo řadu násilných výjevů – upálené končeny, useknuté hlavy, polámané kosti či rýhy nožem, kterými byla těla počastována až po smrti. Vzhledem k místu pohřbení a skutečnosti, že těla byla pohřbena společně (ač ve zjevném časovém rozestupu) proto výzkumníci spekulovali, zda ostatky nepatřily lidem z nepřátelské osady.

To však vyloučilo studium zubní skloviny. Přítomné izotopy stroncia odhalily, že zuby se všem pohřbeným vytvořily ve stejné oblasti, kde žili i další vesničané, jejichž ostatky odhalily předešlé vykopávky

Strach z jejich návratu

Obě další hypotézy, s nimiž Maysův tým začal pracovat, připomínaly náměty na horor. První byla možnost, že ostatky deseti nešťastníků byly dokladem tamního kanibalismu. Ten byl ve středověké Anglii během období hladomoru běžný.

Část ohořelé lebky dospělého člověka. | zdroj: Profimedia

Důkazy pro kanibalismus jsou podporovány frakturami dlouhých kostí, které odpovídají extrakci kostního morku. Lidožroutství však nevysvětluje přítomnost rýh od nožů – ty se na tělech objevují pouze kolem hlavy a krku, tedy v oblasti bez významné přítomnosti svalů nebo kloubů.

Ačkoli studie kanibalismus nevylučuje, pravděpodobnějším vysvětlením je podle ní pověrčivost. Zohavení těl mělo umrlcům zabránit vrátit se do světa živých.

Lepší mrtvý než nemrtvý

Byl to strach z „nemrtvých“ označovaných názvem „revenanti“. „Pokud se nemýlíme, je to první archeologický důkaz této praktiky ve středověké Anglii,“ řekl k výzkumu stanici BBC Mays.

Strach z revenantů ale nebyl neobvyklý. Nálezy pohřbených svázaných těl, které měly zabránit navrácení nebožtíka mezi živé, sahají do neolitu. Vlastní mytologii revenantů pozorujeme ve starověkém Římě i pohanských indoevropských kulturách.

Obvyklým spouštěčem je v těchto mýtech přitom většinou tragická či atypická smrt jedince, mnohdy doprovázená jeho problematickým životem před smrtí. Deset nebožtíků z Wharram Percy tak nakonec mohlo být i skupinou vyděděnců.