Popkultura většinou vykresluje vikingy v krví nasáklých příbězích jako zarostlé a brutální bojovníky s těly pokrytými tetováním a jizvami. Pro mnichy a rolníky ze západní Evropy byly vskutku nájezdy hord vikingů v osmém a devátém století jako zatmění slunce, katastrofa biblických rozměrů. A podle legendy zlotřilí vikingové Tunna a Gommon zavraždili svatou Ludmilu. 

Reputace, která není zcela nezasloužená, si však žádá doplnění. Tady je sedm věcí, které byste měli o vikinzích vědět.

Kdo vlastně byl viking

Ve staré severštině, předchůdci dnešních skandinávských jazyků, se objevuje slovo „vikingr“, které označuje člověka, a termín "viking" pro konkrétní druhy činností.

„Skandinávci o sobě samých nikdy nemluvili jako o vikinzích ve smyslu identity kohokoliv ze Skandinávie. Slovo spíš označovalo činnost, nájezdy nebo lidi, kteří se tomu věnovali," vysvětluje Jan Bill, profesor vikinské archeologie a kurátor muzea vikinských lodí v Oslu. „Současnou praxí je ale používat termín viking k popisu všeho skandinávského z vikinského období,“ upozorňuje Bill.

Vikingové zkrátka nebyli geny definovaný národ, jak by se dalo předpokládat z některých seriálů, filmů a knih. Bylo to spíš společenství s určitým životním stylem, který se projevoval ve způsobu boje, v mořeplavectví, v pirátství, ve stavbě lodí i sídel.

Tento závěr podporuje mimo jiné objev vikinských koster pohřbených na severních ostrovech Skotska. Nahlíženo genetikou – byly skotské a irské, bez skandinávského vlivu.

A protože vikingové nebyli národem nebo etnickou skupinou, nepíšeme je ani s velkým písmenem na začátku.

Žádní otrhanci, ale elegáni

Vikingové jsou často na ilustracích zobrazování jako rozježení chlápci s rohatými přilbami. Z archeologických nálezů ale vyplývá, že měli ve své výbavě hřebeny, pinzety na vytrhávání chloupků, párátka, náčiní na broušení nehtů a dokonce používali vonné masti.

A jak je líčí středověké prameny? „Každý den si česali vlasy, každou sobotu se koupali a často měnili špinavé šaty za čisté,“ píše o vikinzích ve třináctém století kronikář John z Wallingfordu.

„Jejich oblečení bylo velmi barevné. Milovali šperky a všelijaké ozdoby. Měli daleko k nudnému stylu, ve kterém jsou zpravidla zobrazováni,“ vysvětluje archeoložka Camilla Cecilie Wennová z muzea kulturní historie univerzity v Oslu.

A jejich pověstné tetování - to nebyly jen hrubě nanesené inkoustové skvrny, ale propracovaná umělecká díla nesoucí rituální význam.

Rohatý nesmysl

„Rohaté přilby jsou výmysl z období romantismu,“ říká Jan Bill. „Na žádné nalezené helmě z vikinského období nebo předcházejících staletí nebyly rohy,“ dodává.

Je jasné proč. S rohy na helmě by vikingové sotva vyhráli nějaký souboj.

Prvotní "omyl" způsobil v roce 1876 autor kostýmů Carl Emil Doepler při inscenaci opery Richarda Wagnera Prsten Nibelungův inspirované germánskou mytologií, kde válečníkům-pěvcům přidal rohy.  Vzhledem k tehdejší oblibě opery se není co divit, že se představa rozšířila postupně po celé Evropě i dál za její hranice.

Přilba vikinského bojovníka. | zdroj: Profimedia

Jak Doepler na podobu přileb přišel? Jednak potřeboval postavy vikingských bojovníků nějak jednoduchým způsobem odlišit od jiných postav, ale hlavně za to může rodící se německý nacionalismus.

Němci byli v té době fascinovaní severskými dějinami, ztotožňovali se s nimi, protože jim nabízely jinou alternativu ke klasickým antickým dějinám. Doeplera proto napadalo propojení antiky a severských dějin. Vzal tradičně zobrazované antické přilby, spojil je dohromady s (lehce) rohatými helmami germánských kněží – a posadil je vikingům na hlavy.

Marihuana i Buddha

Vikingové plenili. Avšak byli také zdatní obchodníci s širokou sítí kontaktů od Kaspického moře po Grónsko. Dopluli do Ameriky pět století před Kryštofem Kolumbem.

O rozmanitosti jejich obchodování vypovídají archeologické nálezy pohřebních lodí z Osebergu, vystavených v muzeu v Oslu. U jedné z pohřbených žen se našel kožený váček s marihuanou.

„Semena mohla sloužit k rekreačním nebo léčebným účelům nebo také k pěstování rostlin konopí na výrobu textilií nebo provazů,“ vysvětluje Jan Bill.

Na různých vikinských nalezištích se objevily látky a perly až z dalekého z Orientu nebo arabské mince, mnohdy rozseknuté, protože Vikingové je nepoužívali pro jejich nominální hodnotu, ale kvůli váze stříbra a dalších cenných kovů, které platidla obsahovala. Na švédském ostrově Helgö nelezli archeologové bronzovou sošku Buddhy, která také spadá do tohoto období.

Jak to bylo s drakkarem 

Výraz drakkar přivádí k nepříčetnosti puristy mezi historiky, kteří zdůrazňují, že přestože zní autenticky, pochází z devatenáctého století. Vychází z moderního švédského slova „drake“, v množném čísle „drakar“, které označuje draka a odkazuje na mytické zvíře, které zdobilo přídě vikinských lodí.

Velmi podobné termíny se vyskytují také ve staré severštině. Pojem „dreki“, v množném čísle „drekar“, se objevil v sedmi básních z období Vikingů. „Nebyl to technický, ale spíš poetický termín,“ tvrdí Bill.

Flotila vikinských lodí. | zdroj: Profimedia

Naopak shoda panuje o tom, že tyto lodě s malým ponorem, které měly vesla, plachty nebo obojí, byly obávané pro svou obratnost, rychlost a schopnost překonat moře i doplout po řekách hluboko do vnitrozemí.

Ženy v první linii

Když archeologové kdysi v některém z vikinských hrobů objevili zbraně, automaticky předpokládali, že pohřbený byl muž – a to i v případě, že hrob obsahoval také šperky. Až později, poté, co ostatky z hrobů, považovaných na základě pohřbených předmětů za mužské, podrobili osteologickému (kostnímu) rozboru, ukázalo se, že celá řada z nich patřila ve skutečnosti ženám.

Četnost ženských ostatků se zbraněmi svědčí o tom, že vikingové nenechávali družky doma u plotny, ale naopak na své výpravy vyráželi společně, což ostatně naznačovalo třeba zajetí manželky slovutného vůdce Hæstena anglosaskými bojovníky.

Ťuknout sklenicemi

Podle jedné z legend vděčíme za zvyk přiťuknout si nápoji právě Vikingům. Své sklenice s pivem nebo medovinou sráželi razantně, aby se obsahy obou promíchaly a oba konzumenti si byli jistí, že jejich nápoj není otrávený. Pro tuto teorii však neexistují žádné důkazy.

Navzdory pověrám však Vikingové nepili z lebek zabitých nepřátel.