Výzkumný tým Leidenské univerzity v Nizozemsku vyvinul neurální síť, která předpověděla rizika srážky Země s asteroidem.

Síť vzpomínala na budoucnost

Neurální síť je výpočetní systém inspirovaný neuronovými sítěmi v mozku. Výpočetní jednotky v ní samostatně zpracovávají data, ale vzájemně přitom spolupracují.

Síť, kterou výzkumníci nazvali Hazardous Object Identifier (Identifikátor rizikových objektů) využívá data sesbíraná v průběhu let mravenčí prací astronomů. Tato specificky zaměřená umělá inteligence se dokáže probírat balíky dat a zpracovávat je mnohem rychleji než lidé.

"Přetáčeli jsme si prostě hodiny nazpátek a tímto způsobem jsme získali velkou knihovnu asteroidů," řekl člen týmu Simon Portegies Zwart.

zdroj: YouTube

Vědci s pomocí analytické práce superpočítače odhalili ve velkém množství objektů v blízkosti Země jedenáct rizikových předmětů větších než 100 metrů. Ty by při dopadu na Zemi měly sílu srovnatelnou s jadernými zbraněmi a mohly by způsobit katastrofu o rozměrech Tunguského meteoru.

Žádný z nově identifikovaných asteroidů však pro nás není naléhavým rizikem. Identifikovaná jedenáctka nám bude hrozit mezi lety 2131 až 2923. Máme tedy spoustu času na přípravu.

Jak hrozná je hrozba

Co se v těchto případech považuje za hrozbu? Rizikové se objekty stávají tím, že se přiblíží na 4,7 milionu kilometrů a méně k Zemi. Vypadá to jako velká vzdálenost, ve vesmírném měřítku to však je "co by kamenem dohodil".

Platí, že přesná kalkulace dopadů je pro většinu objektů nemožná. Objekty protínající pozemskou orbitu jsou často při svém neškodném průletu jednou orbitou nasměrovány k letu do své další orbity. Předpovídat nárazy do desítek či stovek let dopředu lze tedy jenom s určitou pravděpodobností.

Zmíněná jedenáctka odhalená umělou inteligencí tedy nemusí Zemi zasáhnout, i pokud by lidstvo na ni čekalo s rukama v klíně. Nové varování nám přesto dává šanci se připravit, pokud by štěstěna kosmických událostí zrovna nestála na naší straně.

Jaderná obrana?

Astronomové z observatoří už několik let nacvičují pozorování vesmírných předmětů tak, jako by hrozily Zemi srážkou. Většinou to je jen trénink komunikace mezi různými observatořemi, uskutečnil se však i ostrý test, při kterém byl sledován průlet asteroidu kolem Země a observatoře si předávaly pozorovací štafetu.

Pokud by přece jen srážka s nějakým objektem podobného rázu hrozila, měli bychom v zásadě dvě možnosti – 1/ bezpečnější a pomalejší, 2/ rychlejší a nejistější.

V prvním případě bychom k objektu mohli vyslat malou sondu. A pokud bychom zjistili, že hrozí srážka, odchýlit ho z kurzu. K tomu by mohl stačit malý impaktor – jiná sonda, která by se s asteroidem srazila, a na roky dopředu změnila jeho kurz.

Když bychom objekt zaznamenali až na poslední chvíli, mohli bychom použít jadernou zbraň. Nikoli k tomu, abychom objekt zničili, ale vychýlili ho z dráhy.