V počátečních fázích svého vývoje byla sluneční soustavy plná zárodečného materiálu rotujícího kolem vznikajícího Slunce. Část této hmoty se zhustila v planetách a dalších tělesech, část spadla do Slunce, ale část byla také jako odstředivkou v tomto rotujícím disku vystřelena daleko od Slunce. Některé objekty zcela ulétly do mezihvězdného prostoru, některé však zůstaly pouze "na půli cesty".

"Ne všechna katapultovaná tělesa to v raných fázích vzniku našeho planetárního systému zvládla až do mezihvězdného prostoru," říká astronom Petr Scheirich. "Ta s nižšími rychlostmi sice 'doletěla' daleko, ale i přesto zůstala gravitačně vázána ke Slunci. Tedy na oběžných drahách sahajících až do vzdálenosti zhruba jednoho světelného roku od Slunce."

Tuto sférickou obálku tvořenou kometárními jádry a asteroidy obklopující sluneční soustavu nazývají astronomové Oortův oblak. Pojmenována byla podle holandského astronoma Jana Hendrika Oorta, který tuto myšlenku poprvé formuloval na základě studia drah dlouhoperiodických komet. "Právě tyto komety se do dnešních dnů z tohoto oblaku občas vracejí do vnitřních oblastí sluneční soustavy. Jedním z podobných těles je i asteroid A/2017 U7," říká Scheirich.

Cesta A/2017 U7 sluneční soustavou | zdroj: Wikipedia

Proč jsme detekovali asteroid, a nikoliv tradičnější kometu? "Těleso A/2017 U7 v době oznámení objevu nejevilo žádnou kometární aktivitu, tedy z něj nic neunikalo, což je jedno z kritérií, podle nějž se malé objekty sluneční soustavy dělí na komety a asteroidy," říká Scheirich, "O jeho složení to příliš mnoho nevypovídá – může to být i ledové těleso jako ostatní komety, ale díky velké vzdálenosti od Slunce se zkrátka nezahřálo dostatečně."

S pomocí Jupitera

V bodě nejbližšího přiblížení ke Slunce dosáhne A/2017 U7 v říjnu příštího roku místa o fous vzdálenějšího, než je Jupiter. A právě největší planeta sluneční soustavy bude ve vystřelení tělesa hrát zásadní roli. Skrze jeho gravitační vliv na A/2017 U7 se totiž původní eliptická dráha o něco více protáhla a stala se drahou hyperbolickou. Jinými slovy, relativně malá změna stačila k tomu, aby se A/2017 U7 navždy vydal do mezihvězdného prostoru.

Dráha objektu Oumuamua | zdroj: CNEOS

Žádný unikát

"Vystřelení" A/2017 U7 je sice (známé) prvenstvím sluneční soustavy z hlediska asteroidu, nejedná se však ani zdaleka o první podobný případ obecně. "V minulosti byla pozorována řada komet, které gravitační působení Jupiteru navedlo na únikové dráhy," říká Scheirich. Vlastně lze říct, že podobně vystřelených komet známe celou řadu, a to i díky tomu, že je snazší je objevit.

Dost možná je A/2017 U7 první známý asteroid jenom díky tomu, že se jedná o relativně větší těleso – mnoho menších podobných asteroidů mohlo snadno proklouznout našemu pohledu. "S postupně se zlepšující technikou pozorujeme nejprve vždy to, co je pozorovatelné nejsnáze," dodává Scheirich.

Zdá se tedy, že scénáře na způsob Oumuamua a A/2017 U7 nastávají v poměrně běžném rázu. Hvězdné systémy si pravděpodobně předávají materiál na relativně běžné úrovni a vzdor našemu loňskému okouzlení příletem prvního mezihvězdného asteroidu nešlo v celkovém kontextu rozhodně o žádný unikát.