Syndrom bílého nosu, který kosí netopýry, půjde snadněji odhalit

- Příroda autor: Lucie Hronková

Zatímco v Severní Americe netopýry během zimního spánku decimuje onemocnění známé jako "syndrom bílého nosu", jejich evropští a asijští příbuzní se s touto plísňovou infekcí kůže vyrovnávají o poznání lépe. Čím je to způsobené?

Testování netopýrů na syndrom bílého nosu se většinou neobejde bez jejich zabití

Testování netopýrů na syndrom bílého nosu se většinou neobejde bez jejich zabití,zdroj: Profimedia.cz

Syndrom bílého nosu je invazivní kožní infekce způsobená houbou Pseudogymnoascus destructans. Netopýři postižení touto plísní se vyznačují bílými povlaky na neosrstěných částech těla, dobře viditelnými zejména na jejich nose. Toto onemocnění zároveň způsobuje rozsáhlé poškození křídel a letových membrán.

Plíseň netopýry napadá v období zimního spánku. P. destructans je totiž psychrofilní houba, která dobře roste při nízkých teplotách, a netopýři mírného pásu si pro zimní spánek vybírají podzemní prostory, jako jsou jeskyně, tedy chladná místa s vysokou relativní vlhkostí.

Největším úskalím této choroby nejsou druhotné bílé povlaky na nose, ale to, že u netopýrů zvyšuje frekvenci vzrušení a předčasně vyčerpá jejich tukové rezervy. Netopýři spotřebovávají až dvakrát více energie a jejich organismus kolabuje.

Syndrom bílého nosu se svého času objevil jako bodová epidemie. Jeho geografické rozšíření od roku 2006 bylo spojováno s velkým poklesem populace netopýrů v Severní Americe. Netopýři v Evropě a Asii ale vykazují vůči tomuto virulentnímu patogenu téměř stoprocentní toleranci.

Problémy s odběrem vzorků

Kožní léze typické pro syndrom bílého nosu jsou jediným spolehlivým znakem tohoto onemocnění, které lze snadno zjistit pomocí laboratorních metod. V kombinaci s identifikací patogenu je proto histopatologie považována za zlatý standard pro kvalitativní diagnostiku.

Zatímco histopatologie ukázala, že poškození kožní tkáně je standardním znakem tohoto onemocnění u mnoha druhů infikovaných netopýrů, nevysvětluje výrazný rozdíl v infekčním výsledku mezi severoamerickými a evropskými netopýry. Pro lepší pochopení progrese a závažnosti syndromu bílého nosu je zapotřebí kvantifikace histopatologických nálezů u netopýrů odebraných z různých oblastí.

Až donedávna museli být netopýři pro odběr vzorků z křídel, tlamy a uší usmrceni. Systém pro vyhodnocování závažnosti onemocnění, který je v současné době používán, navíc využívá celou membránu z jednoho křídla. Jenže mnoho druhů netopýrů je v Evropě pod přísnou ochranou, a proto bylo nezbytné najít metodu odběru vzorků, která jim neublíží.

Volbou by mohla být transluminace křídlové membrány - nová neletální technika pro identifikaci a odběr kožních lézí. Pomocí ultrafialového světla se vyvolá zřetelná oranžovo-žlutá fluorescence, která přímo odpovídá erozi plísňového zásahu v příslušné oblasti kůže. Pokud se nepoužívá v kombinaci s biopsiemi infikovaných křídelních membrán, může UV transluminace sloužit pro neinvazivní fotografické sledování intenzity infekce.

Rozdíly

Syndrom bílého nosu decimuje posledních třináct let populace netopýrů v Severní Americe. V Evropě však zvířata v takové míře nehynou, ačkoliv se zde onemocnění běžně také vyskytuje. Vypadá to, že plíseň je pravděpodobně evropského či asijského původu, a že u evropských netopýrů se vyvinuly dědičné obranné mechanismy proti tomuto onemocnění.

Navíc v našich končinách není možné tak masivní přezimování zvířat v chladných jeskyních, jako je tomu v Americe, a proto je zde i mnohem méně infikovaných jedinců. Vypadá to tedy, že se evropští netopýři byli schopni na tuto nemoc adaptovat, a to jak imunitně, tak i chováním.

Tagy: zvířata a příroda netopýři věda a poznání