Vesmírný teleskop Jamese Webba odhalil tajemství temné ‚Cihly‘, plynného mračna v srdci naší galaxie, Mléčné dráhy. Obraz, který o ní poskytl, převrací naše představy o tom, jak se rodí hvězdy.

Temnější než Mordor a plná ledu

Astronomové nahlédli Webbovým teleskopem do mračna tak hluboko, jako nikdy před tím. A odhalili cosi, co se jeví jako paradox: v Cihle je teplo i led.

Cihla, evidovaná pod katalogovým názvem G0.253+0.016, je hustý, téměř neprůhledný oblak plynu obdélníkového tvaru s hmotností odpovídající zhruba 100 000 Sluncí na odhadované délce 50 a šířce 20 světelných let.

Snímek centrální oblasti Mléčné dráhy s několika označenými prvky, včetně ‚Cihly‘ (The Brick). | zdroj: Kredit-NASA/Chandra/HST/ESA

Tato struktura tvoří součást celku plynu nazývaného Centrální molekulární zóna, který je široký 1 000 až 2 000 světelných let. Už dlouho fascinuje astronomy, protože se v ní nachází nečekaně málo hvězd.

Infračervené snímky z teleskopu teď ukázaly, že Oblak je bohatý na zmrzlý oxid uhelnatý. Z toho se dá usuzovat, že led v srdci Mléčné dráhy je rozšířenější, než jsme dosud předpokládali, píší astronomové v časopise The Astrophysical Journal.

„Naše pozorování přesvědčivě ukazují, že led je tam velmi rozšířený, a to do té míry, že každé pozorování v budoucnu ho musí brát v úvahu,“ říká hlavní autor studie Adam Ginsburg, astronom z Floridské univerzity v magazínu Live Science.

Brouk v hlavách astronomů

Hvězdy se obvykle rodí, když se ochladí plyn v rozsáhlých mračnech. Chuchvalce plynu se potom shlukují, přitahují další hmotu a zrozená protohvězda se nakonec stane dostatečně hmotnou na to, aby v jejím jádře nastala jaderná fúze vodíku.

Přítomnost ledu oxidu uhelnatého v Cihle by z ní měla dělat ideální chladnou oblast pro vznik nových hvězd, přesto se v ní intenzivněji hvězdy nerodí. Ginsburg a jeho spolupracovníci zjistili, že plyn v Cihle je ve srovnání s jinými molekulárními mračny překvapivě teplý.

Vědci pro to zatím nemají vysvětlení.

Jejich pozorování zpochybnilo předpoklady o tom, kolik oxidu uhelnatého se nachází v galaktickém centru. A protože se tato molekula vyskytuje v podobě prachových ledových skvrn, ukazuje se, že i kritický ukazatel pro astronomy – poměr plynu a prachu – je nižší, než se očekávalo.

Zjištění týmu by mohlo odhalit více informací o ledu mezi hvězdami.  Studium mezihvězdného ledu je důležité, protože molekuly, které tvoří sluneční soustavu, byly pravděpodobně kdysi ledem na povrchu drobných prachových zrnek.

Pro Ginsburga a jeho tým představují tato zjištění jen malý zlomek jejich pozorování Cihly pomocí Webbova teleskopu. V budoucích pozorováních se pokusí o širší průzkum ledu plujícího mezi hvězdami.

„Neznáme relativní množství oxidu uhelnatého, vody, oxidu uhličitého a složitých molekul. Pomocí spektroskopie je ale můžeme změřit a získat určitou představu o tom, jak chemie v těchto mračnech postupuje v čase,“ říká Ginsburg.

Chemie v čase postupuje. A postupují v něm i naše životy. Čtenářům Neddu za redakci přeji vše dobré v roce 2024.  Pavel Jégl