Tání ledovců zejména v oblasti severního a jižního pólu se může na první pohled jevit jako jednoduchý fenomén, v praxi jde ale o složitější proces. Například většina teplé vody, který napomáhá tání, k ledovcům směřuje ve větší hloubce, zatímco chladnější voda je na povrchu. Ve výsledku se kvůli podobnému "podhrabávání" ledovce klimatičtí geologové obávají rizika vzniku řetězové reakce.

Kolaps velké ledovcové masy při pobřeží a její sklouznutí do oceánu by krom přidání vlastního objemu do moře otevřel i cestu tání další masy za sebou. Čím více ledu by bylo exponováno, tím více vody by proudilo do moře a proces by mohl dále eskalovat.

Dobré zdi dělají dobré klima

Tým Michaela J. Wolovicka se však namísto globálních vlivů na ledovce zaměřil na simulaci toho, jak by bylo možné tento proces redukovat lokálně. Jejich simulace naznačují, že vybudování podmořské stěny mezi ledovcem a oceánem by mohlo proces zpomalit či zvrátit. V zásadě by šlo o vytvoření jakési podmořské laguny.

Umělá stěna by v prvním ranku podpořila strukturu ledovce a snížila šance jeho kolapsu, v ranku druhém by pak mohla přímo zamezit přísunu teplé vody jako takové. Statisticky simulace říkají, že i zamezení přísunu 50 procent teplé vody by o 70 proces snížilo riziko kolapsu.

Vývoj podmořské stěny. Pro plný náhled rozklikněte | zdroj: The Cryosphere

"V každém případě mluvíme o velmi jednoduchých strukturách, něčem jako jsou hromady písku nebo zeminy," sdělil Wolovick pro The Independent. I takové jednoduché struktury by samozřejmě znamenaly obrovské množství horniny. Vyhlídka obestavět zdmi Antarktidu a Grónsko nejspíše nepůsobí příliš realisticky, něco takového ale studie ani nenavrhuje.

Vtip je v tom, že zmíněné stěny by stačilo vybudovat na několika kritických, pár kilometrů dlouhých místech, odkud do moří uniká nejvíce roztáté, ledovcové vody. Prvním z takových bodů je ledovec Thwaites v Antarktidě.

Není dokonalých řešení

Pokud by se podařilo zastavit tání ledovce zde, podobné oblasti by sloužily jako špunt pro zbytek ledovcové masy za nimi - alespoň po nějaký čas. Kdyby ale teplota atmosféry stále stoupala, i toto řešení by bylo v horizontu staletí pouze dočasné. Dalo by však lidstvu rozhodně více času na stabilizaci situace.

Za zmínku ale stojí, že Wolovickova práce je velmi teoretická a přímo zmiňuje to, že projekt podobného rozsahu (srovnatelný například s prokopáním Suezského kanálu) by podle něj neměl započít zítra. Namísto toho práce vyzývá odbornou veřejnost k dalšímu výzkumu a studiu možného dopadu. 

Jaké jsou praktické šance na efektivní vybudování podobné struktury? V reálu pravděpodobně i tak velmi malé. Studie nestability ledovcových mas jsou stále poměrně čerstvou záležitostí. Před tím, než by měly sloužit jako předloha pro budování podmořských konstrukcí, bude tedy třeba jejich závěry skutečně ještě detailněji studovat.

Vybudování podmořských stěn, ač jednoduchých, navíc není nikterak snadná záležitost. V praxi by tak bylo nejprve třeba konceptuálně ověřovat optimální strukturu a fungování, což může zabrat klidně dalších pět až deset let. Logistika přesunu tisíců tun písku je pak na další debatu. 

Megalomanské projekty podobného rázu však přesto nejsou zcela nerealistické. Před šesti lety osmnáctiletý Boyan Slat na TEDx Talk zpopularizovat malinko podobnou vizi na sběr oceánského plastového odpadu. Na jaře tohoto roku přitom vyplulo první plavidlo, které metodu v praxi testuje.

Ačkoliv jde o odlišné projekty s odlišným záměrem - Slatova čistička má navíc výhodu v údajné komerční výdělečnosti, ale její funkčnost není stále prokázána - jistá rámcová podobnost tu existuje. Pokud by například komerční subjekt přišel s tím, že vyzkouší prototyp podobné ponorné stěny u menšího ledovce, a bude sem navíc vozit bohaté turisty, lze si naplnění podobného nápadu v příští dekádě docela snadno představit.

Nakolik by podobná hypotetická snaha v omezení tání uspěla, či zda by byla dlouhodobě udržitelná, jsou ale už otázky, na které momentálně odpověď ještě neexistuje.

Studie byla publikována v časopise The Cryosphere.