Planetární klima není a nikdy nebylo stabilním systémem. Stačí vzpomenout na střídání dob ledových a meziledových nebo dramatické klimatické změny, které doprovázely velké lidské migrace a vzestupy i pády říší v minulých tisíciletích. Ať už se nám to líbí, nebo ne, současné podmínky jsou jen pomíjivým stavem, který se nikdy nemusí vrátit.

Člověk klimatické změny svou činností od průmyslové revoluce výrazně modifikoval a urychlil. Pořád se ale jedná o změny, které mají už ze své podstaty světlé i tmavé stránky.

Mezi ty negativní nepochybně spadá značná nepředvídatelnost průběhu počasí a častější výskyt různých klimatických anomálií – od amerických ledových bouří, přes extrémní sucha doprovázená požáry až po pacifický jev El Nino. Tyto výkyvy se budou objevovat čím dál častěji, nezřídka v hustě osídlených oblastech.

Někde možná klimatické změny povedou až k úplnému zamezení zemědělské činnosti. Například kvůli tomu, že se z dané oblasti stane poušť, noční teploty zde stoupnou příliš vysoko, vyčerpá se místní půda, nebo se region stane ohniskem vleklých konfliktů. O to pozitivnější je ale světlá stránka "globálního oteplování" – rozšíření oblastí vhodných pro pěstování zemědělských plodin daleko na sever.

Na tom, jestli se oblast stane vhodnou k zemědělství, se odrážejí i jiné faktory než jen klima. Důležité je třeba i složení půd, nebo takové "samozřejmosti", jako že v daném regionu vůbec žije dost lidí. Vhodné klima tak rozhodně není podmínkou dostačující.

Na druhou stranu je ale podmínkou nutnou. Pokud se v daném regionu vyšplhají teploty nad pět stupňů Celsia pouhé dva měsíce v roce, nebo pokud zde nespadne dost srážek, nevypěstuje zde úrodu ani nejschopnější zemědělec. Předpověď vývoje klimatických podmínek je tak prvním a nezbytným krokem k zemědělské činnosti v oblastech vyšších zeměpisných šířek.

Stačí teplota nad pět stupňů

To si při tvorbě svých modelů uvědomili i autoři nedávného článku. Vědci vyšli z předpovědí sedmi uznávaných klimatických modelů, v rámci kterých se jejich autoři pokusili předpovědět vývoj klimatu až do konce jednadvacátého století. Následně si výzkumníci vymezili oblasti na základě konceptu denních stupňů – zjednodušeně řečeno součtu všech stupňů Celsia nad určitou předem vybranou minimální teplotu ve všech ročních leduprostých dnech v dané oblasti.

Vybraná minimální teplota samozřejmě závisí na typu plodiny. V chladnějších oblastech se ale často používá i do jisté míry univerzálních 5 °C. Tuto hodnotu zvolili i autoři studie a za oblasti vhodné k zemědělství následně označili takové, kde počet denních stupňů v průběhu celého roku přesáhne 1200. Podobná hodnota totiž dostačuje například k pěstování ječmene, nebo ovsa.

Výsledky celého modelování možná překvapily i samotné tvůrce počítačového modelu. Ukázalo se totiž, že se během jednadvacátého století může hranice zemědělských oblastí posunout až několik stovek kilometrů na sever. Ze zhruba 32 procent zemědělsky využitelné plochy boreálních oblastí (tj. studených oblastí mírného pásu charakteristických tajgou či chladnou stepí) se zvětší až na 76 procent.

Ve východní části Severní Ameriky, ve Finsku, severozápadním Rusku a západní Asii by se mohla zemědělská hranice posunout až o 600 km. V západní části Severní Ameriky a východní Asii by se potom oblasti vhodné k pěstování plodin mohly posunout i více než tisíc kilometrů na sever. Třeba na takové Aljašce se patrně otevřou celé nové zemědělské regiony. Velice výrazných zisků by mohlo dosáhnout také Rusko a Kanada.

Zlatá Skandinávie

Co se týče Skandinávie, absolutní územní zisky zde nejsou tak vysoké, jako v Americe nebo Asii. Z hlediska relativního procentuálního zisku oproti současnému stavu by ale mohl být rozdíl ještě výraznější.

Konkrétně ve Švédsku by podle modelu mohla plocha obdělávatelné půdy v boreální oblasti stoupnout z osmi procent území až na 41 procent. Jen o něco menší zisky potom vykazuje Finsko a Norsko. Co se týče jižní polokoule, nelze říct, že by autory studie nezajímala. Nenachází se zde však tolik boreálních oblastí, kam by se hranici zemědělsky využitelných půd mohla posunout. Podobně nevýrazné patrně budou i posuny do vyšších nadmořských výšek.

Zajímavé je i zjištění, že posun hranice zemědělské půdy na sever nebude probíhat stabilně a v některých letech jednadvacátého století se může dokonce zvrátit. To je ale pochopitelným důsledkem vývoje tak komplexního systému, jako je pozemské klima.

V tomto ohledu stojí za pozornost, že nápadně stabilní a předvídatelné posuny vykazují skandinávské země. Ty navíc budou i v příštích desetiletích oplývat dostatkem vláhy a teoreticky by se tak mohli stát významnými producenty zemědělských plodin.

Třebaže to autoři článku nekomentují, extrémní změny plochy skandinávské obdělávatelné půdy v závislosti na klimatu nápadně také korespondují s faktem, že odtud v minulosti podle výkyvů klimatických podmínek expandovaly či migrovaly celé národy – například Germáni, nebo Vikingové.

Má to své háčky. A ne malé

Co se týče výše zmíněných háčků, patří mezi ně zejména množství a rozložení srážek. Jen některé z oblastí, jejichž klima se stane příhodným pro zemědělství, totiž budou mít dostatek váhy pro jednoduché pěstování plodin. Mezi ně nejspíše budou patřit pobřežní oblasti Kanady, Spojených států a Skandinávie.

Další regiony sice mohou vykazovat dostatek srážek, ty ale nemusí být vhodně rozložené v průběhu roku. Zvlášť problematické mohou být regiony, kde zaprší hlavně na podzim, případně oblasti, které v jedné části roku budou vysychat a v další tonout pod záplavami deště. Takových přitom může být v boreálních oblastech značná část.

Dalším problémem se může stát výrazně proměnlivá délka dne v oblastech vyšších zeměpisných šířek. Růst a aktivita některých rostlin jsou na délku fotoperiody, respektive osvětlení za 24 hodin, velmi úzce vázané. Patrně tak bude třeba pečlivě vybrat vhodné plodiny, nebo vyšlechtit nové kultivary. Šlechtění podle citlivosti k fotoperiodě přitom dnes není příliš lukrativní a v porovnání s jinými vlastnostmi rostlin žádané.

Do třetice visí otazník nad ekologickou udržitelností extenzivního zemědělství v boreálních oblastech. Místní půdy nejsou příliš úrodné, ale zato vykazují velkou citlivost ke znečištění a dalším zásahům z lidské strany. Poškození místních mikrobiálních společenstev tak může lehce vést ke zhroucení celého pracně vybudovaného hospodářství.

Sečteno a podtrženo, rozšíření oblastí alespoň potenciálně vhodných pro zemědělství s sebou přinese mnoho výzev i problémů. Pokud se obyvatelé příslušných regionů rozhodnou pěstovat zemědělské plodiny, patrně budou muset využít specializovaných kultivarů, pečovat o půdu a nasadit důmyslné systémy zavlažování a uchovávání dešťové vody. Odměnou jim ale může být výrazná transformace hospodářství v rozsáhlých oblastech Evropy, Asie a Ameriky. Státy jako Švédsko, Finsko, nebo Kyrgyzstán by se dokonce mohly stát novými zemědělskými velmocemi.