Konspirační teoretici se nyní možná chytí za hlavu - geoengineering prostřednictvím rozprašování částic je totiž přece jejich hlavním vysvětlením toho, co jsou vodní kondenzační stopy za letadly, jimi nazývané "chemtrails".

Bez ohledu na hysterické hypotézy je však takzvaný "solární geoengineering" jednou z nejnadějnějších možností, jak redukovat či dokonce zvrátit efekty klimatických změn - a platí to dokonce i pokud by zvyšující se teploty byly zcela přirozeným planetárním projevem.

Globální slunečník

Dosavadní snahy o zamezení oteplování spoléhaly na omezení vypouštění lidmi generovaných skleníkových plynů do atmosféry, kde tyto zadržují více tepla. Solární geoengineering namísto toho jednoduše funguje jako slunečník - pokud omezíme množství slunečního záření dopadajícího na planetu, sníží se teplota atmosféry.

Není to nikterak teoretická představa - jaký má vliv omezení slunečního svitu na teplotu, prožíváme noc co noc. Ke snížení teplot dochází i pravidelně po silné vulkanické explozi, kdy se jemné částečky popela dostanou vysoko do atmosféry a snižují procento přicházejícího slunečního záření. Něco podobného si lidstvo naposledy prožilo jen dvě staletí nazpět - po erupci Mount Tambora v roce 1815 nastal takzvaný Rok bez léta.

První možností solárního geoengineeringu by mohlo být právě reprodukování stejného efektu, pokud možno v menší míře, skrze vypouštění sulfátových aerosolů ve stratosféře. Spíše než pomocí letadel by se tak mohlo dít pomocí výškových balónů.

Atmosférické úpravy však nejsou jedinou možnou cestou vstříc solárním geoengineeringu.

Sopečné částice obepínající celý obvod Země | zdroj: Stephen McNally and Hulda Nelson, UC Berkeley

Alternativní a poměrně bezpečnější možností je vytvoření clony ve vesmírném prostoru. Mezi Zemí a Sluncem se nachází bod relativně stabilního vynulování gravitačních sil L1. Pokud by se v tomto prostoru podařilo umístit flotilu rozsáhlých solárních plachetnic, bylo by možné metaforu se slunečníkem aplikovat doslova!

Výhodou této formy je navíc snadná zvratitelnost - pokud bude clona příliš efektivní nebo nastanou jiné negativní vlivy, můžeme několik plachetnic zkrátka stáhnout. Nevýhodou by byla cena projektu - L1 je od Země ve vzdálenosti 1,5 milionu kilometrů, tedy pětinásobek vzdálenosti Měsíce, pro odstínění několika procent slunečního kotouče bychom tam tedy museli přepravit značné množství materiálu.

Jaké máme však záruky, že by solární engineering nadělal více škod nežli užitku?

Za bodem návratu

"Jde-li o globální rozhodnutí, nové neznámé nás všechny znervózňují, a je to tak dobře," řekl k nové studii zkoumající právě možný efekt solárního geoengineeringu její spoluautor Solomon Hsiang, "Problém při zjišťování důsledků solárního geoinženýrství spočívá v tom, že nemůžeme experimentovat na planetárním měřítku, aniž bychom samotnou zkoumanou technologii skutečně nasadili."

Hsiang byl členem týmu Jonathana Proctora na univerzitě Berkeley, která se skrze komparaci vulkanických erupcí snažila identifikovat možné nežádoucí jevy solárního geoengineeringu na jiné neznámé, než jenom snížení teploty.

Především je zajímalo, co redukce udělá s rostlinami.

Vědci k tomu využili srovnání produkce rýže, kukuřice, pšenice a sóji ve 105 zemích mezi lety 1979-2009 se satelitními pozorování častějšího výskytu atmosférických sulfátových částeček vzniklých při sopečných erupcích. V kombinaci s dalšími klimatickými modely tak na základě skutečných pozorování a dat vytvořili simulující následky geoengineeringu ve velkém měřítku.

Výsledky ukázaly, že ačkoliv by redukce teploty skutečně měla kýžený efekt a pomohla by v růstu (nejen) zemědělským plodinám, rostliny jaksi zároveň potřebují i sluneční světlo, což jejich růst snižuje. "Z hlediska zemědělství jsou nežádoucí důsledky solárního geoengineeringu rovnocenné tomu, nakolik by metoda plodinám pomohla," sdělili Proctor. Jinými slovy, blokace slunečního svitu by plodinám ani nepomohla, ale ani neuškodila.

Otázkou je, nakolik by clona blokující procento slunečního svitu mohla ovlivnit nejen růst rostlin, ale například také produkci kyslíku nebo naopak zpracování oxidu uhličitého v atmosféře. Není například vyloučené, že pokles aktivity by mohl fotosyntézu zpomalit více, než je zdrávo. To však práce přímo neřešila. Jak sami autoři říkají, jejich studie rozhodně neodepisuje solární geoengineering a neřeší všechny jeho aspekty, část vytvořeného modelu by navíc mohla zkoumat potenciální vliv na jiná průmyslová odvětví a klimatické simulace.

Ochlazení atmosféry skrze blokaci části slunečního svitu by mohlo pomoct zejména atmosférickému proudění a snížit riziko vyšších teplot pro biomy od korálových útesů pro tropické lesy, i pro lidi samotné. Zároveň tato práce nezkoumala ani možná rizika šíření sulfátových částic atmosférou - redukce slunečního svitu prostřednictvím vesmírné clony by však zřejmě měla na plodiny podobný výsledek. Prozatím jde o první vlaštovku hodnotící přínos vs. negativní vliv. Lze očekávat, že podobných studií bude v příštích letech přibývat.

Na každý pád je zjevné, že ačkoliv geoengineering může být cestou k omezení nejčernějších scénářů klimatických změn, ani tato metoda není bez problémů a byť by v součtu snad mohla planetu kýženě ochladit, v řadě oblastí by naopak mohla situaci i zhoršit.

Původní studie byla publikována v Nature.