Astronomové poprvé sledovali, jak na bílého trpaslíka dopadají zbytky planety. Tato pozorování poskytují náhled na násilný konec, jaký může za miliardy let potkat Zemi, píší vědci ve studii publikované v časopisu Nature.

V náručí bílého trpaslíka

Astronomové pomocí rentgenového satelitu Chandra sledovali, jak 45 světelných let od Země si bílý trpaslík G29–38 svou gravitací přitáhl kusy planety, které potom pohltil.

Toto hvězdné torzo se přitom podobá Slunci. Nachází ve stejné fázi vývoje, v jaké bude naše hvězda za zhruba devět miliard let.

Poté, co za pět miliard let Slunci dojde palivo pro termojaderné reakce, začne nabobtnávat do velikosti rudého obra. Při tom patrně zcela pohltí Merkur, Venuši a možná i vzdálenější Zemi. Naše planeta, na které v té době už nebudou podmínky pro život, může ze spárů rudého obra ještě uniknout.

Nakonec rudý obr začne odhazovat vnější části atmosféry a zhroutí se do sebe. Zbude z něj bílý trpaslík – hvězdné torzo zářící matným jasem. Planety, anebo jejich části, které tento kolaps přežijí, mohou kolem něj obíhat.

Zahlédli osud Země?

Tým astronomů z univerzity v anglickém Warwicku ve své studii analyzoval rentgenové záření vycházející z bílého trpaslíka G29–38. Vykazovalo známky vysokoenergetických explozí na povrchu hvězdného torza, zjevně způsobených dopady velkých objektů.

Astronomové upozorňují, že patrně sledovali obraz toho, jaký osud čeká Zemi, anebo Mars. Jako bílí trpaslíci skončí až 97 procent hvězd v naší galaxii a je téměř jisté, že mezi nimi bude také Slunce.

„Naše detekce poskytuje první přímý důkaz, že bílí trpaslíci shromažďují ve svém okolí zbytky planetárních systémů. Zkoumání tohoto jevu nabízí pohled na budoucnost tisíců známých exoplanetárních systémů a také naší sluneční soustavy,“ cituje magazín Live Science hlavního autora studie Tima Cunninghama.

Ze zmíněné studie však nelze vyčíst, jak často planety v náručí bílých trpaslíků končí – zda to je obvyklé, anebo výjimečné. To bychom mohli zjistit až budeme mít výsledky většího počtu pozorování.