Zmínění dva lvi, hlavní protagonisté příběhu, navíc opravdu žili. Právě na základě jejich dochovaných lebek a jedné další, pocházející z roku 1991, se rozhodli američtí výzkumníci ověřit několik hypotéz o tom, co žene některé lvy k lidožroutství.

Lidožravost není u velkých koček úplně ojedinělá. Leopardi se občas zmocní dětí nebo drobnějších dospělých, o lvech či tygrech a jejich občasných útocích na člověka nemluvě. Málokterý lidožravý lev se proslavil tak moc jako dvojice Duch a Temnota z konce devatenáctého století. Sporadické útoky na člověka jakožto kořist se ale dějí dodnes.

Mezi roky 1990 a 2004 bylo jen v Tanzanii zaznamenáno 563 takových případů. To se na jednu stranu může zdát hodně, mezi všemi zebrami, pakoni a dalšími kopytníky, kteří tvoří typickou součást lvího jídelníčku, se ale jedná o kapku v moři. Jen málokterý lidožrout se také na lov lidí specializuje. Dokonce ani u zmiňované dvojice lvů z konce předminulého století patrně lidé netvořili většinu jídelníčku – ve své době se jim přičítalo až 135 obětí, chemicko-fyzikální analýzy jejich srsti ale ukazují na maximálně 35 odlovených lidí.

Když upustíme od různých nevědeckých teorií, zbývají v zásadě dvě možnosti, jak se ze lva může stát lidožrout. Nelze vyloučit, že se k lovu zpravidla bezbranných lidí uchylují jen jedinci, kteří by už mrštnější či silnější kořist nebyli schopni polapit. Potom by lidožraví lvi měli být staří, poranění či znetvoření. Pokud by se jejich problémy týkaly jen ústního ústrojí, například čelistí a zubů, mohli bychom navíc očekávat, že tito lvi budou požírat jen měkké tkáně.

Alternativní možností je, že lvy žene k lovu lidí nedostatek potravy. V takovém případě bychom měli čekat, že lidožraví lvi nepohrdnou ani mršinami či lidskými pozůstatky a svou kořist zpracují do posledního "drobku" včetně kostí. Právě této možnosti nasvědčují i zápisky vyděšených Britů, kteří údajně slýchali před útoky lidožravých lvů vně tábora zvuky drcených kostí.

V každém případě bychom měli být schopni rozlišit dvě teorie studiem lvích zubů. Jedinci, kteří byli nuceni z hladu žrát i kosti, by měli mít zuby opotřebovanější než jedinci, kteří kosti drtili jen málo nebo vůbec.

U dvou ze tří zkoumaných lebek výzkumníci zdokumentovali jasné zámky poranění. První ze lvů v posledních letech před smrtí ztratil tři řezáky, měl zlomenou čelist a trpěl rozsáhlým zánětem v oblasti ústní dutiny. Lebky zbývajících lvů nevykazují známky vážných zrnění, ale i tak si v posledních letech zlomili některé zuby a prodělali zánět dásně. Příčinou jejich lidožravosti by tak mohla být právě zranění a neschopnost ulovit obtížnější kořist.

Definitivně tuto možnost potvrdila analýza opotřebení zubů. Zuby ve studovaných třech lebkách prokazatelně nebyly opotřebeny více než zuby ostatních, lidi nelovících, lvů z divoké přírody. Lidožraví lvi tedy rozhodně netrpěli nouzí a nemuseli požírat i kosti.

Povrch studovaných zubů se výrazně odlišoval od stavu u hyen, které kosti požírají zcela běžně. Naopak se blížil stavu u lvů chovaných v zajetí, kterým je naopak servírována měkčí strava a jejichž zuby jsou opotřebeny méně. V posledních letech a měsících života tedy lidožraví lvi tvrdou stravu spíše vynechávali.

Z vedlejších výsledků stojí za pozornost snad jen to, že zuby některých samic bývají opotřebenější. Samice na nižších příčkách hierarchického žebříčku se tak patrně musí živit méně kvalitní stravou než výše postavené samice nebo samci, vůdci smečky. Rozdíl mezi odhadovaným podílem lidské stravy u dvou prokazatelně společně lovících lidožravých lvů z konce devatenáctého století také naznačuje, že jeden mohl, například kvůli svým zraněním, druhého jedince k lovu lidí svou preferencí snazší kořisti přitáhnout. Podobné efekty ale teprve čekají na prozkoumání.