Posuďte sami: Sloni si pomocí ultrazvukových vln šířených zemí posílají zprávy na kilometry daleko. Kytovci, pokud jsou ve správné hloubce, mohou zpívat svým druhům třeba na druhé straně zeměkoule. Dokonce i "obyčejní" potkani drží v rámci své komunikace jeden primát. V živočišné říši jsou mimo člověka jediní, kdo se dorozumívá pomocí značek – když narazí na nejedlou potravu, vykálí se na ni, čímž varují ostatní, aby se jí vyhnuli.

Snad největší rozšíření má ale komunikace pomocí pachů. Každý, kdo někdy choval kočku nebo psa, ví, že je mezi savci běžné značkování močí. Zejména pro teritoriální druhy je díky němu divočina otevřenou knihou – z pachových značek dokáží určit pohlaví, věk, hormonální rozpoložení i míru hrozby, kterou původce pachu představuje.

Co ale trus? Ten byl donedávna považován z hlediska pachové komunikace spíše za vedlejší. Pravda, krávy nebo koně z něj prokazatelně dokáží vyčíst určité informace, ale mimo svět hospodářských zvířat mu nikdo větší důležitost nepřikládal.

Hnojiště jako databáze

Určité mnoho let známé indicie ovšem vždy naznačovaly, že tomu může být naopak. Nikomu se například nepodařilo spolehlivě vysvětlit, proč populace některých savců kálí přednostně na jednom místě.

Nejde přitom o nic výjimečného. Společná hnojiště v divočině vytvářejí třeba kojoti, řada antilop nebo nosorožci bílí. Z jakého jiného důvodu, než kvůli zjištění nejaktuálnějších informací o potenciálních socích a konkurentech, by měli příslušníci těchto druhů putovat před vyprázdněním i celé kilometry?

Testování hypotézy o "hnojištní databázi" se ovšem ukázalo jako poměrně velký oříšek. Šance vědcům svitla až s nejnovějším instrumentálním vybavením. Hned se jí také chopila trojice německých a jihoafrických vědců, kteří své výsledky zveřejnili nedávno v odborném časopise Proceedings of the Royal Society of London B.

Centrem jejich pozornosti se stali nosorožci bílí. O těch je známo, že mají velmi slabý zrak a spoléhají se přednostně na čichové signály. Nosorožci všech věkových kategorií se také vyprazdňují na společných hnojištích, přičemž teritoriální samci své výkaly ještě cíleně rozhazují. Rozmístění hnojišť po celém samčím teritoriu zároveň naznačuje, že slouží k více účelům než pouhému ohraničení vlastního území.

Nosorožci bílí | zdroj: ThinkStock

Výzkumníci nejprve pomocí chromatografických a spektroskopických metod identifikovali chemické látky, jejichž pach by mohl nosorožcům přinášet důležité informace. Některé se nacházely výhradně nebo v daleko větší koncentraci ve výkalech teritoriálních samců, jiné zase byly typické pro plodné samice.

Celkově bylo možné podle rozdílů v paších celkem spolehlivě rozeznat věk a pohlaví jedinců, teritoriální samce od neteritoriálních a samice v plodné části svého cyklu od ostatních. Chemická analýza ale není všechno. Dokáží tyto rozdíly poznat také nosorožci?

S příslušným experimentem si výzkumníci opravdu vyhráli. Namočili suchou trávu a uváleli z ní "falešné výkaly". Některé nechali pro kontrolu jen tak, nebo "navoněli" nespecifickými pachy hnoje býložravců. Do dalších potom přidali chemické látky typické pro samice připravené k páření, zatímco zbývající obohatili o pachy, které objevili přednostně ve výkalech teritoriálních samců. Když měli své "návnady" připravené, rozmístili je do jihoafrických hnojišť a sledovali reakce domácích nosorožčích samců.

Jejich odpověď byla přesně podle očekávání "informační hypotézy". Na pach teritoriálního samce spíše podrážděně, k příslušnému hnojišti se často vraceli a po zaznamenání pachu zpozorněli v přípravě k možnému boji.

Na pach samice připravené k páření reagovali rovněž častějšími návštěvami hnojiště, ty ale byly spojené spíše s cíleným vyhledáváním a dlouhým očicháváním příslušných návnad než přípravou k boji. Samci se patrně snažili najít stopu potenciální partnerky. Výzkumníkům se tak podařilo nejen potvrdit, že přinejmenším u nosorožců hrají hnojiště důležitou informační roli, ale navíc odhalit konkrétní chemické látky klíčové pro pachovou komunikaci nosorožců.