Descartovy životní osudy byly více než vzrušující. Vždyť si kromě své intelektuální dráhy v mládí "střihnul“ také krátkou kariéru námezdního vojáka, který se možná účastnil i bitvy na Bílé hoře. Jeho život ale v každém případě skončil roku 1650 ve švédském Stockholmu, kde byl také stejného roku pohřben. Tím ovšem historie Descartových ostatků nekončí – ve skutečnosti je skoro tak zajímavá, jako jeho životní osudy, a jistě by vydala na solidní detektivku.

Ztracená lebka

V letech následujících po své smrti získal Descartes v určitých kruzích francouzských učenců pověst zvěstovatele nové, vědecké, doby. Na jejich nátlak bylo roku 1666 jeho tělo vyzvednuto z hrobu a připraveno k transportu do velikánovy původní vlasti. Cenný poklad před naložením hlídala uvnitř francouzské ambasády celá posádka vojáků. Po úspěšném doručení byly pozůstatky s velkou pompou uloženy v pařížském kostele Sainte-Geneviève-du-Mont. Opětovně s nimi ale bylo manipulováno během Velké francouzské revoluce a když se je roku 1818 Pařížané rozhodli znovu pohřbít – tentokrát v kostele Saint-Germain-des-Prés, kde leží dodnes – zjistili, že nejdůležitější číst, lebka, zcela chybí!

Obřadu se shodou náhod zúčastnil také švédský chemik Berzelius, který pár let po návratu do vlasti narazil na zvláštní inzerát – rozprodával se majetek jiného švédského vědce a v inventáři byla také „lebka slavného Kartezia“. Jakkoli pochybně se podobná nabídka mohla jevit, Berzilius lebku zakoupil a poslal do Francie. Zde, konkrétně v pařížském Musée de l'Homme, zůstává dodnes.

Další výzkum ukázal, že se opravdu jedná o lebku slavného Francouze. Ta do začátku 19. století patrně neopustila Švédsko. Z rezidence francouzského velvyslance ji roku 1666 zcizil velitel vojenské posádky. Zřejmě ji vlastnil až do své smrti, kdy připadla jako náhrada za dluhy jistému stockholmskému kupci. V průběhu dalších let měnila majitele, zčásti jakožto dědictví, zčásti v důsledku prodeje, dokud se nedostala na zmíněnou aukci. Pravost dokazují podpisy některých majitelů vyryté na kosti a seznam vlastníků, který je dodnes k nalezení v Lundské knihovně.

René Descartes na malbě Franse Halse | zdroj: Profimedia

Pahrbek geniality

Tak zajímavá přírodnina se samozřejmě hned dostala do hledáčku lékařů a přírodovědců. Lebku zkoumali dokonce odborníci na frenetiku, dnes zavržené učení, které se snažilo podle tvaru lebky odvodit charakterové vlastnosti nositele. Z podobných směrů si ostatně dělají legraci členové divadla Járy Cimrmana, kteří ve hře Posel z Liptákova referují o objevu nápadného „pahrbku geniality“ na mistrově lebce.

Descartově lebce se ale dostalo i zájmu serióznějších výzkumníků. Ty nejmenší detaily lze ovšem z kosti vyčíst až prostřednictvím nejmodernějších lékařských technik. Tým francouzských a nizozemských vědců ji proto nedávno s využitím počítačové tomografie naskenoval a z tenkých řezů sestavil její třídimenzionální model. S pomocí dalšího programu vědci vytvořili virtuální výlitek lebky a údaje následně srovnali s podobnými údaji od výjimečných i „obyčejných“ nebožtíků.

Výlitek Descartovy lebky je poměrně krátký – měří asi 166 mm – a také užší, než je u většiny lidí obvyklé – v tomto ohledu dosahuje zhruba 133 mm. Výška Descartova mozku byla naopak nadprůměrná – se všemi obaly činila asi 132 mm. Objem lebky dosahuje 1540 cm³, což je o něco víc, než kolik činí lidský průměr, ale o nijak dramatický rozdíl se nejedná. Co se týče tvaru mozku a jeho jednotlivých částí, žádné nápadné změny od normálního stavu zde nenalezneme. Poněkud výjimečné jsou snad jen některé asymetrie pravých a levých částí mozku a také nápadné zbytnění části frontální mozkové kůry v přední části velkého mozku, které bývá tradičně připisována funkce v přiřazování smyslu jednotlivým slovům.

Mohou nalezené zvláštnosti vysvětlovat Descartovo geniální uvažování? To s jistotou říci nemůžeme. Přiřazování zvláštností v stavbě mozku různým charakterovým a intelektuálním vlastnostem je dosti pochybnou činností.

Einsteinův mozek například oplýval nadprůměrně rozvinutými dolními parietálními laloky, jejichž ranný rozvoj patrně dominově ovlivnil růst a stavbu dalších částí mozku. Tyto zvláštnosti vedly některé výzkumníky k úvahám, zda Einsteinova genialita nespočívala právě v intenzivním propojení nervových buněk těchto oblastí, kterým navíc bývá připisována zodpovědnost za matematické schopnosti, prostorovou představivost a odhad pohybu. Příznačné pro to měly být také těžkosti s osvojením jazyka a Einsteinova tendence přemýšlet v obrazech. Podobnou stavbou mohl teoreticky oplývat také Descartův mozek. Konkrétní důkaz z pouhého výlitku lebky ovšem vyvodit nelze. Další učenci ale na druhou stranu zpochybňují důležitost, kterou tyto neobvyklosti ve stavbě mozku mohou hrát.

Výraznější asymetrie ve stavbě mozku či naopak intenzivnější propojení jeho párových částí bývá příznačná pro některé umělce. Nezdá se ale, že by Descartes v tomto ohledu extrémně vynikal. Třebaže Descartův mozek samotný už nikdy neprozkoumáme a mnoho detailů nám tak zůstane nenávratně skryto, není pravděpodobné, že by vykazoval některé extrémní rysy. Sečteno a podtrženo, opět se ukázalo, že se génius nemusí projevovat nápadnými rozdíly ve stavbě mozku. Ze všeho nejvíc záleží na tom, jak kdo svůj mozek používá.