Vlny migrantů se valily už na starověký Řím

MAGAZÍN - Člověk autor: Jan Toman

Stěhování lidí z různých oblastí, národů a civilizačních okruhů se v konečném důsledku nelze vyhnout. Dokládá to historie 'věčného města'.

Migranti na cestě do Říma. Římané jim za císaře Marka Aurelia Proba (ve třetím století) dávali povolení k pobytu i půdu za to, že odslouží několik let v jejich armádě

Migranti na cestě do Říma. Římané jim za císaře Marka Aurelia Proba (ve třetím století) dávali povolení k pobytu i půdu za to, že odslouží několik let v jejich armádě,zdroj: Profimedia.cz

Masová migrace vypadá na první pohled jako moderní fenomén. Kvůli válkám, chudobě nebo změnám klimatu míří do Evropy, Austrálie a Severní Ameriky miliony lidí – a další miliony je budou následovat.

Rozvoj chudých zemí a jejich propojování se zbytkem světa navíc problém spíš umocňují, než řeší. V důsledku těchto změn si může vysněnou cestu dovolit stále více lidí.

Zkrátka chaos, který svět neviděl. Nebo ne?

Staří Římané by možná nad našimi problémy mávli rukou. Podle nového výzkumu zažili hned několik přistěhovaleckých vln, které by ty současné strčily do kapsy.

Zemědělci z východu

Civilizace starověkého Říma vytrvala jako království, republika, a nakonec císařství více než čtrnáct století. V době svého největšího rozmachu ovládali Římané celé středomoří (Středozemnímu moři ostatně říkali Mare Nostrum, Naše moře), většinu západní Evropy a rozsáhlé části středního východu. Vládli desítkám milionů lidí, vybudovali tisíce kilometrů silnic ("všechny vedly do Říma") a čile obchodovali se sousedy.

profimedia-0421916815legions

Velitel římské legie,zdroj:Profimedia.cz

Nemělo by nás proto překvapovat, že obyvatelstvo říše bylo různorodé. I do samotného srdce říše se muselo dostat mnoho přistěhovalců, obchodníků a expertů.

Velkou část římské historie pokrývají historické prameny. Máme tak alespoň základní přehled o takových událostech, jako válečná tažení, usazování nových kmenů, nebo, zvláště v pozdějších obdobích, obléhání či přímo vyplenění města.

Ani nejlepší historici ale nemusí zaznamenat očividné věci, mezi které dlouhotrvající přistěhovalectví může patřit. Stejně tak nemáme mnoho historických informací o střední Itálii v předhistorické době, nebo naopak po pádu Říma během staletí temného středověku. Historické prameny proto mohou doplnit, nebo dokonce překonat molekulárně-biologické studie mapující genofond obyvatel a jeho změny v průběhu staletí.

O výsledcích jedné takové studie informoval vědecký tým na stránkách časopisu Science. Badatelé nejprve shromáždili genetická data z 29 různých archeologických nalezišť v okolí Říma. V součtu se jim podařilo přečíst genetickou informaci od 127 jedinců pokrývajících období posledních 12 000 let. S pomocí sofistikovaných počítačových programů dokázali vymodelovat, jak se genetické složení obyvatel střední části Apeninského poloostrova vyvíjelo a odkud mohli do okolí 'věčného města' přicházet noví obyvatelé.

Nejstarší obyvatelé oblasti, která se později měla stát srdcem říše, připomínali z genetického hlediska lovce a sběrače západní Evropy. První zlom ve složení obyvatelstva nastal před 8 až 9 tisíci lety, kdy z východu dorazili do Itálie zemědělci. Se znalostí pěstování pšenice, ječmene a luštěnin, stejně jako chovu ovcí a dobytka brzy vytlačili původní obyvatele z nejúrodnějších částí země.

Podle genetických dat pocházeli tito přistěhovalci hlavně ze severu Malé Asie. Z menší části ale nesou také genetické stopy dobových obyvatel dnešního Iránu a Kavkazu. V tom se liší od jiných zemědělců pronikajících do střední a západní Evropy, kteří tuto příměs nevykazují.

profimedia-0329937992roman 1

Římští vojáci na přehlídce při oslavách výročí založení Říma,zdroj:Profimedia.cz

Podobné zjištění dává tušit nějaký zajímavý příběh v pozadí. O jeho přesném znění se ale zatím můžeme jen dohadovat.

S tamními lovci a sběrači se nejdříve zemědělci příliš nekřížili. Během následujících staletí na přelomu mladší doby kamenné a doby bronzové se ale dal do pohybu stabilní tok původních genů do nových zemědělských populací. Ten můžeme nejlépe vysvětlit tím, že zemědělci postupně asimilovali přežívající populaci původních obyvatel poloostrova.

Vzestup, sláva, pád

V posledních třech tisíciletích před naším letopočtem nastala další dramatická změna středoitalského genofondu. Tato doba je charakteristická nápadným nárůstem iránských a středoasijských stepních motivů, což nejspíše souvisí s řeckými, fénickými a punskými pokroky v mořeplavbě a dálkovém cestování. Ty vedly k výraznému propojení populací obývajících okolí Středozemního a Černého moře.

Středoitalské genomy se od sebe navíc v té době začaly výrazněji lišit, což potvrzuje domněnky o mobilitě obyvatel. V posledním tisíciletí před naším letopočtem bylo založeno i město Řím, jehož kontakty s koloniemi na východě dokládají archeologické nálezy.

Během prvních staletí své existence vyrostl malý městský stát v nejmocnější říši západního světa. V samotném městě Řím žilo okolo milionu obyvatel a na vrcholu své slávy říše zahrnovala 60 až 90 milionů lidí. Podobné změny se musely projevit i v genofondu Římanů. Podle nejnovějších zjištění byly ještě výraznější, než kdo tušil.

Charakteristickým genetickým motivem Římské říše je výrazný stabilní tok genů od obyvatel z východních částí středomoří na západ. O příčinách tohoto jevu můžeme zatím pouze spekulovat.

Možná to byl důsledek převažujícího směru otrokářských nájezdů či vojenských tažení. Pravděpodobnějším vysvětlením je ale větší hustota obyvatel na východě, která už z principu musela vést k přelévání jejich genů do ostatních částí říše.

Východní původ navíc vykazovalo mnoho kolonií založených Řeky, Puny a Féničany a ve východním středomoří bychom nalezli i staletá velkoměsta jako Atény či Alexandrie. V každém případě tato řecká až blízkovýchodní komponenta v genofondu Římanů postupně převládla.

Když se vědci snažili modelovat scénář této migrace, neuspěli. Zdá se, že do Říma prostě po staletí přicházeli obyvatelé z nejrůznějších, převážně východních, částí říše. Výjimkou ale nebyli ani Afričané.

Pouze migrace ze západu byla spíše vzácná. S tím souhlasí také archeologické nálezy. Mnoho níže postavených obyvatel střední Itálie mělo otrocké kořeny, další vyznávali různá exotická východní náboženství nebo mluvili řecky, hebrejsky a aramejsky.

Výrazně se na genetické stránce Římanů podepsal i pád Říma. Nepřekvapí, že v této době vstoupily do genofondu střední Itálie typické Evropské motivy – různé germánské kmeny město několikrát vyrabovaly a v jeho okolí se usadily. V pátém, šestém a sedmém století našeho letopočtu se oblastí prohnali Vandalové, Vizigóti a Langobardi.

Po rozpadu západní části říše také klesl počet obyvatel města o 90 procent, takže se i relativně malé přistěhovalecké vlny mohly výrazněji projevit. Všechny tyto objevy podporují archeologické nálezy zahrnující například dílny na výrobky s langobardskými motivy.

Ve středověku se na genofondu střední Itálie odrazilo civilizační spojení se západem a středem Evropy. Oblast se stala částí Svaté Říše Římské, svou stopu ale zanechaly také vikingské nájezdy a usazování Normanů na Sicílii a v jižní Itálii.

Další impulz k migraci potom dalo ustanovení Říma jako centra křesťanského světa. To už nás ale posouvá směrem k dnešku, jehož migrační vlny se z historického hlediska vlastně nemusí tolik vymykat.

Civilizace stojí na idejích

Pokud by nám tedy Římané mohli dát nějakou lekci z migrace, zněla by nejspíš tak, že stěhování lidí z různých oblastí, národů a civilizačních okruhů se v konečném důsledku nelze vyhnout. Ani zásadní obměna genofondu však nemusí znamenat změnu kultury.

Identita civilizace nespočívá v genech, ale myšlenkách, na kterých stojí.

Zdroj: Antonio ML, Gao Z, Moots HM, ... & Aneli S (2019): Ancient Rome: A genetic crossroads of Europe and the Mediterranean. Science, 366.

 

Tagy: migrace historie historický průzkum Římská říše