Zvířata s sebou přinesla nové nemoci, které se v hustých populacích mohly šířit rychlostí blesku. Závislost na zemědělství zase vedla k nedostatku živin, častým hladomorům a násilí. Jaký byl tedy konečný součet všech plusů a minusů? Na to se snaží odpovědět nová paleodemografická metoda.

Neolitická revoluce je termín, kterým si můžeme označit pozvolný přechod od lovecko-sběračského způsobu života k zemědělství. Péče o plodiny a chov zvířat přišly postupně, spolu s tím, jak se lidé usazovali. Větší roli než samotné zemědělství koneckonců sehrál přechod k pěstování obilnin.

Jako první svou neolitickou revoluci dokončili před asi 11 tisíci lety obyvatelé "úrodného půlměsíce", dnes převážně vyprahlé, ale před tisíci let životem bující oblasti Středního východu. O několik tisíciletí později je více méně nezávisle následovali obyvatelé Číny, Nové Guineje, Ameriky a subsaharské Afriky.

Trnitá cesta za zemědělstvím

Lidé se podle teoretiků usadili a populační růst dosáhl nevídaných výšin. Z vesnic se vyvinula první města, z měst říše a následovaly všechny oblíbené kratochvíle civilizované společnosti jako je kultura, věda, nebo válka.

Nepřinesl ale naopak zvýšený kontakt se zvířaty nové nemoci, které se navíc v hustých populacích mohly účinněji šířit? Nevedlo zemědělství k podvýživě, hladomorům a velkým výkyvům ve velikosti populace? Zkrátka, nebyla celá neolitická revoluce spíše cestou z deště pod okap? Ani takové názory nejsou úplně vzácné. Podle řady autorů si první zemědělci museli projít slzavým údolím, než výhody moderního způsobu života převážily nad lovecko-sběračským.

Jednou z cest, kterými můžeme testovat různé teorie o velkých zlomech ve fungování lidských společností jsou paleodemografické analýzy. Během nich vědci s pomocí archeologických nálezů, přímých kosterních pozůstatků či DNA tehdejších obyvatel a moderních lidí odhadují, jak se vyvíjely populační četnosti v čase.

Všechny paleodemografické metody ale trpí svými nedostatky. Pohřebiště například nemusí reprezentovat obyvatele všech sociálních vrstev ve stejné míře a molekulárně-biologické analýzy poskytují jen velmi zprostředkovaný obrázek dávných změn.

Děti versus počet obyvatel města

Málokterá metoda dokáže podat opravdu výmluvné svědectví. Z tohoto důvodu navrhl tým australských a novozélandských vědců novou analýzu, která je založená na porovnání odhadovaného počtu dětí do věku 14 let s celkovým počtem obyvatel města. Vzájemný poměr totiž velmi úzce souvisí s celkovou mírou nárůstu populace. Vědci tento poměr podle různých dobře prozkoumaných populací spočítali a metoda byla připravená k vyzkoušení.

Hned první cíl, o kterém badatelé referují ve vědeckém časopise Journal of Archaeological Science, přinesl zajímavé výsledky. Jednalo se o patnáct různých kosterních souborů z jedenácti míst rozprostřených po jihovýchodní Asii. Většina pocházela z Thajska, Vietnamu a jižní Číny, přičemž časový záběr sahal od doby před více než 7000 lety až po období vzdálené jen asi 1500 let. Vědcům se tak naskytla možnost zmapování demografických změn od vynálezu zemědělství až po dobu železnou.

V průměru populace jihovýchodní Asie samozřejmě rostla. Pokud by tomu tak nebylo, lidé by brzo vymřeli. Důležitá je intenzita tohoto nárůstu. Během před-neolitického období kolísala okolo nuly. Lidé ve zkoumaných sídlech udržovali stabilní populace, ale příliš neexpandovali. To se skokově změnilo před asi 6500 lety. Souvislost je nasnadě – vynález zemědělství. Růst populace se následně pozvolna zvyšoval, a to až na extrémně vysoké hodnoty přes čtyři procenta ročně.

Pokles v době bronzové a růst v době železné

I v době "populační exploze" v 60. letech minulého století přitom pozemská populace rostla rychlostí "jen" asi 2,2 procenta ročně a dnes tato hodnota klesla na hodnoty kolem jednoho procenta. Neolit jihovýchodní Asie tudíž musel zažít cosi nevídaného – pravou populační explozi, při které lidé rychle osídlili celou oblast.

Počítačové modely přitom ukázaly, že něco podobného je možné. Podobně výrazný růst ale patrně trval jen několik let a následovala jej stagnace či dokonce zmenšení populace vlivem nepříznivých podmínek a katastrof.

Ještě zajímavější je, že rychlost růstu populace jihovýchodní Asie asi před 3200 lety radikálně klesla na hodnoty kolem jednoho až dvou procent ročně. Na vině byl nástup doby bronzové. Zatím se můžeme jen dohadovat, zda se oblast jednoduše nasytila, takže víc lidí nenašlo obživu, nebo jestli byly na vině i jiné faktory. Jisté však je, že populace doby bronzové představovaly daleko stabilnější a pozvolněji se rozvíjející celek.

Opětovně se růst populace zvýšil až v průběhu doby železné před asi 2000 lety. Důvodem byl s největší pravděpodobností příchod nových zemědělských technologií, které umožnily z menšího množství půdy nasytit víc hladových krků. Různé, třeba i velmi vzdálené, populace ve srovnatelné době přitom vykazovaly velmi podobný růst populace. Časová souvislost byla dokonce větší než ta prostorová.

Z toho vyplývá, že populace různých oblastí musely čelit různým výzvám, které možná zahrnovaly i výše uvedené nemoci a strádání. Svou roli ale patrně sehrál také odlišný ekologický ráz různých regionů a kulturní rozdíly. Ať už to bylo jakkoli, zdá se, že nová metoda v prvním testu obstála a brzy vydá zajímavé poznatky třeba i o růstu evropské populace.