Staré vize o technologickém pokroku se obvykle nenaplňují tak, jak si lidé malovali. Některé vynálezy přijdou dříve, než čekali i největší optimisté, jiné naopak zůstávají stále nedosažitelné. Jules Verne by nejspíše byl nadšen z toho, že dnes existují celé flotily podmořských plavidel, a balóny jsme vyměnili za tryskáče. Pravděpodobně by však byl poněkud méně dojat z toho, že i půlstoletí po počátku kosmického věku se za hranice naší planety podívalo něco málo přes 500 lidí z mnohamiliardové Země, popřípadě jak dnes techniku využíváme.

Právě "nerovnoměrný" technický pokrok je důvodem toho, proč ve zlatých 60. letech mohla vypadat realizace mezihvězdné lidské cesty tak blízko. Nedočkali jsme se však očekávaného pokroku v několika kritických technologiích potřebných pro mezihvězdné lety, ačkoliv namísto nich máme třeba internet. V roce 1969 očekával i Arthur C. Clarke, že v roce 2001 se lidé vydají k Saturnu, v roce 2019 by se tak dle tehdejšího harmonogramu první posádky jistě mohly odvážit k letu k nejbližší hvězdě!

Nemluvíme přitom ani o využití technologií, které z dnešního pohledu boří klasickou fyziku – warp pohon kapitána Kirka, s nímž USS Enterprise létá od hvězdy k hvězdě na týdenní úrovni, by jistě přišel vhod. Existují i daleko přízemnější vynálezy, které by realisticky vystavěné mezihvězdné plavidlo potřebovalo. Například iniciativa The Hundred-Year Starship podpořená agenturami NASA a DARPA v rámci svých workshopů vypíchla užitečnost hibernace (nebo nějaké její variace), fúzního pohonu, ale i tak relativně triviálních udělátek, jako jsou nafukovací konstrukce.

Hibernace i fúze je stále studována – už půlstoletí to vypadá, že by obě technologie mohly být "generaci od kritického průlomu" a je klidně možné, že tomu tak bude i půlstoletí další. Ale třeba právě nafukovací konstrukce, které by mezihvězdné kosmolety mohly využívat pro "zvětšování a zmenšování" části obytného prostoru dle potřeby, jsou teoreticky možné minimálně od 70. let. Pravděpodobně od počátku kosmického věku. Do jejich vývoje však nešly nikdy výraznější prostředky – a teprve nedávno to začala měnit soukromá společnost Bigelow Aerospace se svým pokusným modulem BEAM na Mezinárodní vesmírné stanici.

Nejde ale jenom o vyslání lodě naslepo – teprve od 90. let umíme pozorovat planety u jiných hvězd. A teprve v posledním desetiletí jsme se naučili je analyzovat tak detailně, abychom s jistou mírou pravděpodobnosti odtušili místní podmínky.

Stále je ale co zlepšovat, a teprve za další jednu či dvě generace tak budeme disponovat schopností vypíchnout potenciální obyvatelnou exoplanetu s takovou jistotou, aby to stálo za vyslání mnohamiliardové mise. Zatímco v 60. letech tak lidé mohli očekávat vyslání mezihvězdné mise do konce tehdejšího století, i my dnes (v 10. letech) můžeme racionálně čekat vyslání mezihvězdné mise do konce tohoto století…

Ad astra ad acta

Kdybychom přesto měli na základě dnešních technologií vyprojektovat pilotovanou misi ke hvězdám, nebylo by to přesto rozhodně nemožné. Museli bychom se ale smířit s tím, že by posádka byla generační. Astronauti startující ze Země by museli zplodit potomky, jejichž potomci by se snad dočkali vysněného cíle.

Hibernovat lidské bytosti stále neumíme. Alternativně si lze představit nějakou formu využívání virtuální reality pro majoritu cesty – i když tak daleko také ještě nejsme, zdá se momentálně, že by podobný průlom mohl být blíže než hibernace. Taková mise, která by kombinovala Matrix a Interstellar, zní ale pro mnohé spíše jako noční můra než odvážná budoucnost kosmonautiky.

Není to jediná absence dat. Zkušenosti s dlouhodobým pobytem na Mezinárodní kosmické stanici jsou sice oproti letům trvajícím stovky let stále nedostatečné, víme ale více, než na počátku kosmického programu. Pokud se zlepší naše schopnosti kosmického zemědělství a studia vlivu na lidské zdraví, mohli bychom plavidlo pro malou lidskou posádku vyslat s přimhouřením očí "do pár let".

Spíše než chemický pohon by vesmírné plavidlo muselo využívat pohon atomový, typicky snad pulzní pohon (malé jaderné bomby explodující na zádi) jako z programu Orion. Takovou technologii vlastně máme připravenou už od 60. let 20. století – a bylo by s její pomocí zřejmě možné dosáhnout nejbližších hvězd v řádu desetiletí. Orion by teoreticky byl schopný dosáhnout až 10 procent rychlosti světla. V praxi by však i cesta do systému TRAPPIST (kde se možná nachází čtyři obyvatelné exoplanety – musíme vybrat cíl s maximální šancí, protože si nejsme jisti přesností) vzdáleného 39 světelných let vyšla na čtyři století.

Momentálně samozřejmě nevíme, zdali by po příletu posádka vůbec našla dvojče Země, nebo by se musela vracet. Nevíme vlastně ani, jak by na tak dlouhou cestu reagovala zdejší společnost. Panují obavy podpořené limitovanými studiemi, že nejpozději u druhé generace by plavidlo bylo vystaveno riziku "občanské války". Nová generace by sny svých rodičů jednoduše poslala k šípku. Nikdo však (z praktických i etických důvodů) nikdy nenasimuloval něco podobného na Zemi. Tedy - s výjimkou naší společnosti a historie jako takové.

Namísto hvězdných misí s lidskou posádkou se ale naštěstí dříve dočkáme vyslání mikrosond a nanosond bez lidské zátěže. Nebeská mechanika tomu chce, že čím menší těleso urychlujeme na vyšší rychlosti, tím méně k tomu potřebujeme enegie. Iniciativa Starshot Breakthrough by tak do 26 let ráda vyslala miniaturní sondy o váze několika gramů k nejbližším hvězdám. Díky tomu, že by sondy byly titěrné, bychom je ze Země (dojde-li do té doby na pokrok ve vývoji laserů) mohli urychlit na významnou frakci rychlosti světla. K cíli by tak mohly sondy doletět do několika desetiletí a poslat nám nazpět zprávu.

Dávné sny vs. nové výzvy

Představa rojů gramových sond prozkoumávajících galaxii anebo "matrixovských" plavidel s uspanými lidmi je na hony vzdálená romantické představě o mezihvězdných výpravách. Bez porušování fyziky by však nanosondy mohly díky vyslání do mnoha směrů najednou nakonec přinést více užitku než jediná USS Enterprise.

Faktem navíc je, že by to nebylo poprvé, co překvapivě rychlý pokrok předběhl nebo obešel někdejší vize obřích projektů. Již na počátku kosmického věku například plánovači přišli s možností vzniku telekomunikačních stanic na oběžné dráze. Na těch by se nacházely posádky o stovkách lidí, majoritu posádky by však tvořily spojovatelky, které by přepojovaly telefonáty stejným způsobem jako na Zemi.

Do této (finančně velmi náročné) vize však zasáhl pokrok ve výpočetní technice. Telekomunikace prostřednictvím vesmíru jsme se samozřejmě dočkali - namísto stovek spojovatelek, které by bylo nutno vynášet do kosmu, živit je tu a řešit celou řadu dalších problémů, stejný úkon zastanou mnohem menší mikročipy. Cenou za tento pokrok bylo ale zpomalení pilotovaných letů - obří kosmické stanice pro stovky lidí zkrátka stále příliš nepotřebujeme.

Nelze samozřejmě racionálně předpovědět, zdali nás stejná budoucnost čeká i stran mezihvězdných lidských výprav. Nebylo by ale z hlediska dějin technologií nepředstavitelné, kdybychom v éře, kdy budou mezihvězdné lety na dosah, disponovali způsoby, jak se generačním lodím levněji vyhnout. Můžeme se dočkat pokroku ve fyzice a vyvinout nadsvětelný pohon. Anebo může dojít na pokrok v hibernaci, a ke hvězdám vyšleme spíše lodě se spáči. Nejpravděpodobnější je však nejspíše možnost, že potomci lidské rasy vyslaní ke hvězdám budou mít spíše formu umělých inteligencí, geneticky vysoce upravených bytostí, popřípadě emulací či kopií lidského vědomí.

Idea, že by kapitán Kirk toliko jako umělá inteligence obýval robotické tělo a USS Enterprise by měla několikametrovou velikost, je dnes samozřejmě notně odlišná od vizí moderní sci-fi. Stejně tak se však i dnešní letecká, námořní či kosmická doprava na míle liší od vizí téhož v románech Julea Verna.