Odpověď je možná překvapivě prostá – člověk se jako zdroj energie pro ostatní lidi jednoduše nevyplatí.

I když se omezíme jen na období starší doby kamenné, nalezneme jasné důkazy občasných událostí kanibalistického rázu. Nejrůznější archeologická naleziště vydala lebky s odstraněnými temeny, kosti se známkami po lidských zubech, odsekaným masem či vysátým morkem, nebo spálené či uvařené kosterní pozůstatky. Nezáleží přitom, jaké lidské evoluční linii pozůstatky náležely. Těmto praktikám se patrně ve starší době kamenné věnovali nejrůznější příslušníci lidského rodu včetně anatomicky moderních lidí a neandrtálců.

Někdy není lehké odlišit známky kanibalismu od jiných praktik, například vzdušných pohřbů, při kterých je tělo rozsekáno na kousky a odevzdáno predátorům, zpravidla dravým ptákům. Ve zbylých případech je ale kanibalismus velmi pravděpodobný.

Jeho nemalému rozšíření nasvědčují také důkazy onemocnění prionovými chorobami. Tyto nemoci, mezi které spadá třeba i Creutzfeldt-Jakobova choroba neboli nemoc šílených krav, se v lidské společnosti nejběžněji přenášejí právě konzumací orgánů jedinců stejného druhu. Známým případem je například choroba Kuru na Papui-Nové Guinei.

Důvody ke kanibalismu mohly být různé – spirituální či rituální, medicinální, nebo čistě nutriční. Často se navíc mohly prolínat. Kanibalismus ovšem nikdy nedosáhl takové frekvence či intenzity, abychom podle toho mohli usuzovat, že lidské maso tvořilo za všech okolností podstatnou část jídelníčku některé skupiny. Jinými slovy, žádná kultura se neživila organizovaným lovem ostatních lidí.

Přesto se – snad pod vlivem silně medializovaných domorodců z Ohňové země, kteří kvůli neúživnému prostředí v zimě dusili a pojídali vlastní stařeny, nebo kanibalismu z nezbytí při hladomorech – často objevuje myšlenka, že hlavním motorem kanibalismu je zisk kalorií.

Lidské maso versus mamut

Právě tomuto motivu se nedávno podíval na zoubek britský výzkumník James Cole, který ve své studii s pomocí publikovaných měření a lidských růstových křivek odhadl kalorickou hodnotu lidských tkání. Padesátikilogramový muž by podle něj měl obsahovat zhruba 25 kilogramů svalové hmoty s kalorickou hodnotou okolo 20 000 kalorií. Spolu s tukem se kalorická hodnota svalstva vyšplhala k 32 000 kalorií.

Kanibalové se ovšem neomezovali jen na svaly. Celková kalorická hodnota všech tradičně konzumovaných tkání, tj. svalů spolu s orgány jako je srdce, játra, ledviny a další, činí zhruba 126 000 kalorií. To je jen o něco méně než celkový kalorický obsah lidského těla.

Všechny uvedené hodnoty jsou samozřejmě pouhými odhady, i tak nám ale umožňují posoudit různé teorie o příčinách kanibalismu. Ne vždy byli navíc pojídáni jen dospělí muži. Autor proto s pomocí růstových tabulek odhadl, jak se mění kalorická hodnota těla podle věku a pohlaví. V neposlední řadě se kalorická hodnota mohla lišit podle toho, ke které evoluční linii jedinec náležel. Neandrtálci například takřka jistě oplývali větším objemem svalů. Přinejmenším pro přehled jsou ale výsledky více než reprezentativní.

Třebaže se zmíněné hodnoty mohou zdát vysoké, pro skupinu několika desítek lidí představovaly jen kapku v moři. Kalorie získané zkonzumováním lidského těla jim mohly vydržet maximálně na pár dní. Člověk sice není o nic méně kalorický než jiní savci podobné váhové kategorie, v porovnání s běžnou kořistí pravěkých lovců ale silně zaostává.

Srovnání se srstnatými nosorožci, mamuty, jeleny, pratury, koňmi, divokými prasaty a dalšími zástupci fauny doby kamenné ukazuje markantní rozdíl. Třeba i jeden jediný zástupce těchto druhů skupině přinesl mnohonásobně vyšší kalorický zisk než konzumace jednoho z jejích členů. Drobnější zvěř jako ptáci, ryby nebo králíci samozřejmě kalorií dodala méně, zase ale bylo řádově snazší a méně riskantní ji ulovit.

Celou dobu jsme navíc mlčky předpokládali, že se vybraná oběť kanibalistických choutek skupině dobrovolně odevzdá. Pokud by se jedinec bránil, skrýval a utíkal, můžeme oprávněně předpokládat, že by jeho polapení bylo ještě obtížnější než klasický lov. Zdá se tedy, že kanibalismus naši předkové prováděli spíše z rituálních důvodů, případně v naprosté nouzi, a nikoli kvůli každodennímu zisku kalorií.