Žirafa je v současnosti bezkonkurenčně nejvyšší suchozemské zvíře. Výška tohoto přežvýkavce bývá spojována s potravou – s potřebou dosáhnout na potravu co nejvýše, až do korun stromů.

Tak to vykládal i Charles Darwin, otec evoluční biologie, založené na přirozeném výběru, tedy přežití a množení jedinců lépe přizpůsobených podmínkám, v nichž žijí.

Také Darwin se mohl mýlit

Pokud navštívíte zoologickou zahradu, o spojitosti dlouhých žirafích krků a potravy patrně nebudete pochybovat. V zoo žirafy opravdu žerou to, co jim visí nad hlavou. Jenže není to jen tím, že jim ošetřovatelé věší potravu vysoko?

V posledních letech byly dlouhé krky žiraf jako evoluční zbraň proti potravní konkurenci jiných býložravců několikrát zpochybněny. Připomínají to například autoři Jan Zrzavý, David Storch a Stanislav Mihulka v knize Jak se dělá evoluce.

Zoologové si podle nich povšimli, že žirafy žerou listí v korunách jen během období dešťů, kdy akáciové listy obsahují hodně bílkovin, zatímco v období sucha, kdy by měla být konkurence o potravu s antilopami nejostřejší, spásají keře o výšce do dvou metrů, tedy v dosahu nižších býložravců.

Kromě toho je známo, že žirafí samci užívají své krky k soubojům o samice. Buší do sebe horními částmi svých obrněných a rohatých lebek, ohánějí se jimi jako kyji. Při těchto duelech bývá vysoký krk výhodou.

Není tedy žirafí krk spíš dílem pohlavního výběru? Nasvědčují tomu i výrazně kratší a slabší krky samic.

Duel žirafích samců kdysi a dnes. | zdroj: Profimedia

Zmíněnou teorii, podle které je za dlouhými krky žirafích samců především sex, nejnověji podpořila studie týmu vedeného paleontologem Jinem Mengem.

Opravíme učebnice zoologie?

Meng při průzkumu 17 milionů let starých sedimentů v západní Číně narazil na zkamenělou část neobyčejně silné zvířecí lebky, která byla pokryta tlustou a tvrdou vrstvou keratinu (rohoviny) – proteinu, který u člověka tvoří stavební složku vlasů, chlupů i nehtů.

„Nazvali jsme to pracovně ‚podivné zvíře‘, protože jsme nevěděli, co to je. Vypadalo to opravdu zvláštně,“ cituje Menga magazín Interesting Engineering.

Nyní, o více než čtvrt století později, Meng a jeho tým konečně zjistili, kterému zvířeti fosilizované kosti patřily a proč jeho hlavu chránila struktura podobná helmě. Umožnily to nálezy dalších fosilií v oblasti.

Jejich zevrubná analýza popsaná v časopise Science, odhalila identitu ‚podivného zvířete‘. Byl to dávno vyhynulý předchůdce moderních žiraf, patřící k čeledi žirafovitých (Giraffoidea), který však měl krátký, tlustý krk. Dostal jméno Discokeryx xiezhi po mýtickém čínském jednorožci.

Discokeryx xiezhi patrně už před 17 miliony lety používal hlavu jako zbraň – beranidlo. Postupem času se u něj vyvinuly delší a ještě silnější krky, protože jejich majitelé byli v duelech ve výhodě. Vítězili, jednoduše proto, že energie úderu stoupá s hmotností a rychlostí. 

Jak se vypořádat s takovou teorií? Nejspíš tak, že poopravíme některé učebnice zoologie.