Je to téma, kterému se věnovali už starověcí filozofové, víc než dřív se o něm ale uvažuje poté, co do kin na přelomu tisíciletí dorazil Matrix. Dá se shrnout do jednoduché otázky: Nežijeme snad uprostřed realistické simulace, která zahrnuje celý pozorovatelný vesmír?

Skupina fyziků vedená Tomem Campbellem chce na tuto otázku konečně najít odpověď. Chystá experiment, který popisuje na vědeckém webu arXiv. 

Když si superinteligence hraje s počítačem...

Jedni vědci považují simulaci našeho světa za absurditu: Druzí ji ale vnímají jako koncept, o kterém stojí za to přemýšlet. Upozorňují, že pokud naše či jiná civilizace dospěje do určitého stádia vývoje, bude mít schopnost vytvářet simulované světy, které dokážou napodobit vědomí a budou nerozeznatelné od reality. Simulací přitom budou moci vytvořit víc, než kolik je skutečných světů.

Přeneseně řečeno: existuje jen jedna realita, ale v ní najdeme mnoho kopií počítačové hry The Sims, v níž si můžeme na realitu hrát.

Proč by ale někdo simulaci našeho světa vytvářel?

V kultovním Matrixu žili lidé nevědomky v simulované realitě, kterou vytvořily stroje, aby mohly kontrolovat lidskou populaci. Profesor Nick Bostrom z Oxfordu vyslovil myšlenku, že vyspělé civilizace budou v simulacích zkoumat chování svých předků. Vytvoří model minulosti a budou do něj cestovat.

Další možností je, že jsme se stali figurami v simulačním experimentu mimozemské superinteligence.

Jak prokouknout Matrix

Tom Campbell a jeho tým vymysleli projekt, jak ověřit, zda žijeme v reálném, či virtuálním světě. Jmenuje se Do we live in a Virtual Reality? (Žijeme ve virtuální realitě?). Vycházejí v něm z dřívějších předpokladů, že případná simulace vesmíru by měla omezenou výpočetní kapacitu a jako počítačové hry by vykreslovala jen ty části, které simulované bytosti (tedy my) pozorují.

Jinými slovy, aby si systém ušetřil práci s počítačem, vypočítával by realitu pouze tehdy, kdyby informace sledoval hráč. Jinak by jen udržoval soudržnou virtuální fikci.

Klíčem ke zjištění, zda se nacházíme v simulovaném vesmíru nebo ve skutečném, je takové chování odhalit. Pokud bychom zjistili, že se realita vykresluje pouze v místě našeho pozorování, znamenalo by to, že žijeme v simulaci.

Tom Campbell navrhuje, abychom ověřili realitu našeho světa dvouštěrbinovým experimentem, který sahá k počátkům kvantové fyziky. Při něm světlo (ve formě fotonů, tedy částic světla) prochází úzkou dvojicí štěrbin a dopadá na stěnu.

Na stěnu se přitom promítá obraz světla, které se chová jako vlnění. Když začneme fotony při průchodu štěrbinou odhalovat či pozorovat, výsledný obrazec se změní – a najednou vypadá, jako kdyby se světlo chovalo jako částice, ne vlnění.

Dvouštěrbinový experiment ukazuje následující obrázek. Vlevo je světlo jako vlnění, vpravo jako částice.

Dvouštěrbinový experiment. Nalevo vidíme vlny, napravo částice. | zdroj: Profimedia

Tato „dualita“ motá hlavu fyzikům. Dá se vysvětlovat tím, že její příčinou je neživá detekční aparatura.

Pokud by se ale podařilo odhalit, že výsledek neovlivňuje detektor, ale člověk, který „mění chování fyziky“, bylo by to přesně to, co lze očekávat od simulované reality. Dalo by se to vyložit tak, že svět, ve které žijeme se chová jako prostředí počítačové hry vykreslované jen v okamžiku, kdy se na prostředí díváme.

V takovém případě by přístup k datům (znalost, že štěrbinou foton prochází) byl určující pro to, aby foton fungoval jako částice, anebo vlna.

K otestování této možnosti plánují autoři vytvořit variaci dvouštěrbinového experimentu, kterou popisují na vědeckém webu arXiv. Její schéma zveřejnili také na Kickstarteru, kde na projekt sbírají finance.

Vymažou nás tlačítkem ‚delete‘?

Zbývá otázka, zda se vůbec o identifikaci případného virtuálního světa pokoušet.

Co kdybychom odhalením simulace znehodnotili experiment těch, kteří za ním stojí? Tvůrci simulace by potom jednoduše mohli stisknout tlačítko „delete“ a všechny nás vymazat.

Lidstvo, končíme! | zdroj: Profimedia