Při všech našich průzkumech Marsu jsme nenarazili na žádné stopy života. Když ale v sedmdesátých letech minulého století americké moduly Viking 1 a Viking 2 bezpečně přistály na rudé planetě a zkoumaly ji, mohli jsme jim být blízko, dokonce jsme se s nimi mohli střetnout, píše astrobiolog Dirk Schulze-Makuch z Technické univerzity v Berlíně v článku na serveru Big Think.

Problém však vězí v tom, že naše metody průzkumu Marsu byly destruktivní.

Kde udělali lidé v NASA chybu?

Moduly Viking prováděly soubor experimentů, jejichž cílem bylo zjistit, zda se na Marsu nenacházejí biosignatury – stopy molekul, které naznačují přítomnost života.

Jeden z přístrojů, plynový chromatograf s hmotnostním spektrometrem, zjistil přítomnost chlorovaných organických látek. V době sond Viking vědci ale tento výsledek vysvětlili jako kontaminaci lidskými čisticími prostředky, ne jako důkaz přítomnosti života.

Nyní už bezpečně víme, že chlorované organické látky jsou na Marsu původní, pouze dosud netušíme, zda tyto molekuly na planetě vznikají jako produkt biologických nebo nebiologických procesů, upozorňuje Dirk Schulze-Makuch.

Další pokusy na tom byly podobně.

Například postup, který v plynovém chromatografu převádí vzorek horniny do plynné podoby vysokým zahřátím. Je to destruktivní analýza, která je menším úskalím na Zemi, ale mnohem větším mimo ni.

Kvůli tomu je nemožné analyzovat původní vzorek podruhé (a třeba jinými metodami). Plynový chromatograf sond Viking mohl podle nedávné studie také spálit další organické látky, které sondy měly hledat.

Také jiný pokus, spočívající v napuštění marsovských vzorků kapalinou a testování výsledků vzorku na důkazy metabolismu či fotosyntézy, mohl být destruktivní.

Výsledky tehdy naznačovaly kladný signál, což se zdálo být v rozporu s nulovými výsledky jiného experimentu zkoumajícího výměnu plynů. Jak ale Schulze-Makuch upozorňuje, celý pokus by špatně navržen. Vědci tehdy předpokládali, že život na Marsu bude stejný jako život na Zemi a bude se mu dařit v přítomnosti vody – čím více vody, tím lépe.

To ale nemusí být nutně pravda, zvláště přihlédneme-li k tomu, že Mars je velmi suchý a tamní mikroorganismy by byly suchému prostředí přizpůsobeny.

Jak utopit mikroba aneb konec života na Marsu

„Nyní si položme otázku, co by se stalo, kdybychom tyto mikroby přizpůsobené suchu zalili vodou. Odborně bychom řekli, že je hyperhydratujeme, zjednodušeně řečeno, bylo by to spíše jako jejich utopení,“ upozorňuje Schulze-Makuch a vysvětluje:

„Bylo by to, jako kdyby vás našla mimozemská loď, když se polomrtví potulujete v poušti a vaši rádoby zachránci by se rozhodli: 'Lidé potřebují vodu. Posadíme toho člověka doprostřed oceánu, abychom ho zachránili!‘. To by také nefungovalo.“

Podle astrobiologa je patrné, že „kdyby experimenty sond Viking na život narazily, okamžitě by ho zlikvidovaly. Je tedy přirozené se ptát, zda se to nestalo".

Schulze-Makuch už v roce 2007 ve studii, kterou s vypravoval s dalším astrobiologem Joopem M. Houtkooperem, vyslovil hypotézu, že na Marsu může existovat život přizpůsobený suchu, který obsahuje peroxid vodíku. Vědec tvrdí, že výsledky Vikingů nejsou s touto hypotézou v rozporu.

„Jak jsem už dříve upozorňoval, potřebujeme novou misi na Mars zaměřenou na hledání života, abychom tuto a další hypotézy ověřili," píše Schulze-Makuch a svůj článek pro Big Think uzavírá přáním: „Nemohu se dočkat, až se taková mise uskuteční.“