Země vznikla před 4,6 miliardami let. Její zánik je obvykle spojován s dobou, která nastane za pět miliard let. Tehdy by mělo Slunce vstoupit do finální fáze svého života a změnit se v rudého obra. Jeho expanze může spolknout i naši planetu.

Život na Zemi se však takového žhavého konce nedožije. Pro většinu jeho forem se planeta stane hřbitovem už zhruba za 500 milionů let.

Žhavá a vyprahlá planeta

Pomineme-li rizika dopadů kosmických těles, lidmi (či jinými civilizacemi) způsobené planetární katastrofy, anebo neštěstí na galaktické úrovni, které se všechny mohou stát někdy mezi příštími pěti minutami a stovkami milionů let, povrch naší planety se začne za 500 až 600 milionů let výrazně měnit.

Bude přibývat slunečního jasu, což zvýší tempo zvětrávání křemičitanů. Důsledkem bude pokles oxidu uhličitého v atmosféře. Zatímco dnes se bojíme přemíry tohoto skleníkového plynu, ani opačný extrém není dobrou zprávou.

Nejpozději za 600 milionů let jeho množství v atmosféře poklesne pod limit nezbytný pro udržování fotosyntézy u většiny druhů vyšších rostlin.

Důsledkem bude masové vymírání rostlin a kolaps dnešní podoby potravního řetězce. Postupně se na onen svět vydá nejen rostlinný život, ale i život živočišný, který stojí a padá na dostatku rostlinné potravy.

I pokud by se rostlinný život vyrovná s menší mírou oxidu uhličitého za 500 milionů let, do jedné miliardy let nastane neodvratný konec všech mnohobuněčných organismů. Tou dobou podle dnešních projekcí stoupne jas Slunce až o deset procent proti současnosti.

Důsledkem bude vyšší odpařování oceánů. Oceány se vytratí do atmosféry a Zemi přikryjí hustá mračna, která začnou teploty na povrchu vyhánět do nesnesitelných výšin.

Póly na rovníku a rovník na pólech

Je možné, že jednobuněčné formy života se s těmito podmínkami ještě nějaký čas dokážou srovnat. Země byla planetou mikrobů nejspíše snad už zhruba před 3,7 miliardy let, tedy dávno před vznikem komplexnějších mnohobuněčných organismů. Může jí být i za dalších 3,7 miliardy let, tak trochu připomínajíc návrat k podobě Země po jejím vzniku.

Ani bakterie však Zemi nezdědí. Kolem hranice čtyř miliard let však zvyšující se teploty vlivem skleníkového efektu stoupnou natolik, že se pozemský povrch speče. Tou dobou přestane fungovat i magnetické dynamo v planetárním jádru, a povrch tak bude vystaven i silnějším dávkám kosmického záření. Byl by tedy zázrak, kdyby kombinaci těchto dvou jevů přežily i bakterie. 

Až se za pět miliard let začne Slunce zvětšovat do fáze rudého obra, futuristická Země nebude mít s námi známou planetou nic společné. Dokonce i její podoba může být značně odlišná – někdy za 1,5 miliardy let by oscilace rotace Země mohly mít za následek posunutí dnešní osy až o 90 stupňů. 

Póly budou v takovém případě na rovníku, rovník bude na pólech. Do 7,5 miliardy let by pak za své mohlo vzít i celé planetární těleso. Zvětšující se solární atmosféra jej nejspíš vtáhne do svého nitra. Bude to tečka za všemi podobami, kterými si Země během svého života prošla.