Vražda jednoho z nejmocnějších mužů antické historie Julia Caesara v roce 44 před naším letopočtem spadá do doby, kdy kroniky popisují neobvyklou zimu, nedostatek potravin, nemoci a hladomor. Tyto jevy byly důsledkem výbuchu mocné sopky na Aljašce.

Historici se už delší dobu domnívali, že extrémní počasí v letech kolem Caesarovy smrti bylo spojeno se sopečnou erupcí, nebyli ale schopni určit, kde a kdy erupce nastala.

Propojený svět

Nový výzkum týmu Joe McConnella z Desert Research Institute v Renu připisuje erupce sopce Okmok, která se tyčí na jednom z Aleutských ostrovů u Aljašky. Vulkanický popel si našel svou cestu do vysokých vrstev atmosféry a snížil míru dopadajícího slunečního svitu i na oblast Středomoří.

Důsledkem byla neúroda, všeobecná bída, sociální nepokoje a mocenské boje, které ukončily Římskou republiku a vedly k diktatuře Římské říše.

"Je fascinující odhalit, že výbuch sopky na jedné straně světa mohl vést ke konci Římské republiky a k vzestupu Římské říše," sdělil profesor hydrologie McConnell v tiskové zprávě. "Ukazuje to, jak propojený byl náš svět už před dvěma tisíci lety."

Aljašská sopka Okmok byla podezřelým už dříve, ale pro její erupci v daném období chyběly důkazy. Výzkumníci pomocí důkladného rozboru vulkanického popela, který se uchoval v arktickém ledu v Grónsku a Rusku, zjistili dvě silné exploze sopky v letech 45 a 43 před naším letopočtem.

zdroj: YouTube

První erupce v roce 45 před Kristem byla silná, ale krátká. Dva roky poté dalších výbuch vyvrhl do atmosféry takové množství popela, které významně snížilo sluneční svit, a tím průměrné teploty minimálně na další dva roky, v menší míře zřejmě déle.

Analýza stromových letokruhů, která dovoluje přesně určovat data, ukázala, že roky 43 a 42 před naším letopočtem patřily mezi nejchladnější v několika posledních tisíciletích.Zmíněné roky byly také vlhké – srážky během léta převyšovaly dlouhodobý průměr o 50 až 120 procent a na podzim dokonce o 400 procent.

Odhaduje se, že druhá erupce Okmoku mohla snížit průměrné teploty až o sedm stupňů Celsia. Je dokonce možné, že erupce patří mezi nejsilnější za uplynulých dva a půl tisíce let.

Popel ve vzduchu, bída na zemi

Jsou lidské dějiny v tahu přírodních jevů? 

Zatímco jedna erupce patrně napomohla vzniku impéria, jiná mohla naopak zvěstovat jeho zánik. Výzkum německého centra pro studium oceánů a klimatu GEOMAR před dvěma lety dospěl k závěru, že definitivní tečku za starověkem udělaly erupce z roku 536 a 540 našeho letopočtu, které snížily průměrné teploty o dva stupně Celsia na celé desetiletí.

To mělo fatální dopad na tehdejší zemědělství. Výsledkem byl hladomor a rozvrat v Evropě.

Vybuchují sopka Okmok v roce 2008 na snímku ze satelitu NASA | zdroj: Profimedia

Obě studie naznačují, že lidské dějiny jsou více v tahu přírodních jevů, než si připouštíme. Jako obvykle, v případě historie nelze přesně určit, který faktor je významnější. Nedají se nasimulovat souběžné historické scénáře, bez sopečné erupce, anebo naopak bez atentátů na Caesara, a porovnat výsledky. Přesto by bylo s podivem, kdyby popsané přírodní úkazy měly na společnost nulový vliv.

Vliv erupcí sopek, potažmo jiných přírodních událostí, ovšem nelze přeceňovat. Neklid v Římské republice byl patrný už před tím, než magma v Okmoku vybublalo na povrch. Také kolaps Římské říše nastal před erupcemi ze šestého století. Lidé měli i ve starověku svůj osud alespoň do určité míry ve vlastních rukou.

Výbuchy sopek, či jiné přírodní katastrofy, mohly zhoršit míru a závažnost konfliktů. Možná, že Římská republika mohla přežít, anebo přežít o něco déle, nebýt Okmoku. Kdoví.