Intenzita a rozsah bouří a povodní na západě Německa i v Belgii šokovaly vědce, kteří se zabývají počasím a klimatem. V některých částech Porýní-Falci a Porýní-Vestfálska napršelo během dvou dnů 148 litrů na metr čtvereční.

Nejvýraznější z více než desítky srážkových rekordů zaznamenali na meteorologické stanici Köln-Stammheim. Spadlo tam 154 milimetrů vody za 24 hodin. Dosud tam evidovali jako nejvyšší hodnotu 95 milimetrů.

„Nejvíc mě šokovalo, jak výrazně intenzita srážek překonala dosavadní historicky nejvyšší hodnoty. Dostali jsme se do naprosto neočekávaných hodnot, které jsme nepředpokládali,“ cituje web deníku Die Welt Dietera Gertena, profesora klimatologie a hydrologie na Postupimském institutu pro výzkum dopadů klimatu.

Počet obětí mohutných bouří a záplav v západních částech Německa přesáhl stovku. Konečná bilance však bude mnohem horší, tisícovka lidí je pohřešována.

Jeden stupeň není málo

Obyvatelé nejvíc zasažených oblastí říkají: Bylo to nečekané a rychlé, nikdo nás nevaroval.

Vědci věnující se klimatu ale varují, že důsledkem emisí skleníkových plynů, které přispívají k oteplování planety, bude mimo jiné divočejší počasí – vlny veder, sucha, bouří, povodně a záplavy.

Fyzika je neúprosná. Vyplývá z ní, že rostoucí teplota zvyšuje intenzitu povětrnostních jevů. Když se vzduch ohřívá, obsahuje víc vlhkosti, což vědci zjistili už v devatenáctém století.

Jeden stupeň navíc není málo. Pokud se zvýší teplota o pouhý stupeň Celsia, stoupne se schopnost vzduchu zadržovat vlhkost o celých sedm procent.

A na to, že také za nynější kalamitou na západě Německa byl teplý a výjimečně vlhký vzduch z východu, který nasála tlaková níže, upozornil meteorolog Michal Žák na webu In-počasí.

Klimatologové varují, že extrémní počasí, které jsme dříve zažívali jednou za generaci nebo jednou za několik generací, může jedna generace prožívat několikrát.

Přikládáme pod kotel

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století definoval americký klimatolog James Hansen, nejvyšší bezpečnou hodnotu koncentrace oxidu uhličitého (CO₂) v atmosféře. Zjistil, že je na úrovni 350 ppm - to znamená, že v jednom milionu molekul plynů, které tvoří vzduch, by mělo být maximálně 350 molekul oxidu uhličitého.

Této hodnoty jsme dosáhli v roce 1992. Dnes ji překonáváme o 70 ppm.

Observatoř na havajské sopce Mauna Loa naměřila průměrnou hodnotu za květen 419,13 ppm. Pro srovnání: Když v této observatoři, která stojí v nadmořské výšce 4169 metrů, začali v roce 1958 sledovat počasí i chemické složení atmosféry, bylo v ovzduší jen 315 částeček CO₂ na milion.

Naposledy byla zátěž CO₂ v ovzduší na nynější úrovni v době pliocénu, tedy před 4,1 až 4,5 miliony let. Tehdy se hladina oceánů a moří nacházela o dvacet metrů výš a Antarktidu pokrývaly lesy.

Budou jiné vzorce srážek

Po smrtelných vlnách veder v USA a Kanadě, kdy teploty šplhaly k 50 stupňům Celsia, a třicetistupňových vedrech na Sibiři vyvolávají bouře a povodně ve střední Evropě obavy, že narušení klimatu způsobené člověkem zhoršuje extrémní počasí víc, než se předpokládalo.

Johannes Quaas, meteorolog z Lipské univerzity, v rozhovoru pro stanici Deutsche Welle řekl: „To, co jsme teď zažili, je nový normál… Změna klimatu mění definici běžného počasí. Pomalu se přibližujeme novému normálu, který zahrnuje jiné vzorce srážek.“

Z výzkumu, který Quass vedl na univerzitě, vyplývá, že šance na silné srážky jsou nyní o dvacet procent vyšší ve srovnání s devatenáctým stoletím a nejméně o deset procent vyšší než před čtyřiceti lety.