Nová data odhalil tým nobelisty Adama Riesse, který na ně došel pomocí přesnějšího měření Hubbleovým teleskopem. Vědci si posvítili na 70 hvězd v sousední trpasličí galaxii Velké Magellanovo mračno. Zatímco starší metody pozorování umožňovaly v jeden čas sledovat jenom jednu z nich, nová metoda DART zajistila, že Hubble mohl pozorovat tucet hvězd naráz.

Riessův tým tak mohl spolu s daty dalších týmů učinit doposud nejpřesnější měření toho, jak rychle se od nás dané hvězdy vzdalují. Zpřesnil tak měření tempa expanze celého vesmíru a zjistil, že expanze vesmíru je o devět procent rychlejší než dosavadní odhady. Nejde vlastně o nijak zásadní zjištění - o zrychlujícím se rozpínání víme od 90. let. To, na co se nyní přišlo, je tak "jen" přesnější posouzení skutečného tempa rozpínání.

Fyzikům data snad umožní přijít s novější teorií příčin rozpínání. Z reliktního záření, v němž se do mikrovlnné "tváře" vesmíru otiskl vesmír relativně nedlouho po Velkém třesku, totiž věda ví, že dříve byla expanze pomalejší. Proč se rozpínání zrychluje, zatím netušíme. Astrofyzika příčiny prozatím vysvětluje pojmem "temná energie", která by měla zajišťovat právě stále rychlejší tempo. Problém je, že zatím nevíme, co to temná energie vlastně je.

Reissova práce naznačuje, že dosavadní hypotézy kolem rozpínání jsou nedostatečné - nebyly totiž schopny predikovat přesnější měření skutečné expanze vesmíru. Bude tedy nejspíše potřeba přijít se zcela novými vysvětleními tempa rozpínání, a postulovat nová řešení. Jenom tak máme šanci, že rozpínání skutečně pochopíme - a snad i zjistíme, kdy v budoucnu současnou podobu vesmíru přemůže.

Vstříc nekonečnu

Pokud se totiž něco nezmění - což rozhodně není vyloučeno - postupně zrychlující rozpínání by jednou mohlo být vesmíru osudné. Pokud se tempo expanze zrychluje (a měření tomu s vysokou pravděpodobností nasvědčují), v nějakém bodě rozpínání natáhne vzdálenosti mezi tělesy na kritickou vzdálenost.

Rozpínání si lidé občas představují tak, že se předměty vzdalují od Země - přesnější by ale bylo říct, že všechny objekty v kosmu se vzdalují od všech dalších objektů. Pokud je vesmír rozložen na pomyslném ubrusu na stole, cosi onen ubrus roztahuje do všech stran. Zvětšuje se tedy doslova prostor samotný. Ono cosi si zatím představujeme jako temnou energii.

V součtu ale takový model naznačuje, že jednou se rozpadnou galaxie, hvězdné systémy i hmota samotná. Jak totiž bude expanze narůstat, oddálí se od sebe objekty na větší vzdálenost, než na jakou působí gravitace, a poté i vazby mezi atomy. Hmota bude ve vesmíru stále přítomná - ale bude rozprostřena na tak obrovském prostoru, že to nebude znát.

Takový konec vesmíru se nazývá "big rip" neboli "velké rozervání", a ačkoliv dnes rozhodně nevíme, zdali či kdy na tuto představu skutečně dojde, měření jako to Riessovo nám pomáhá hledat odpovědi. Dosavadní možné projekce toho, kdy big rip vesmír postihne, střílejí divoce od období za 16 miliard let po triliony let v budoucnosti. Reissovo měření naznačuje, že se jej možná dočkáme spíše blíže spodní hranici takových odhadů - ale prozatím je třeba vše brát se značnou mírou nejistoty. Více nám snad poví až nové fyzikální teorie.

Pokud má tato hypotéza nicméně pravdu a budoucí nové teorie vše zase nevyvrátí, bude tak nakonec vlastně platit, že v životě jsou vlastně jisté jen dvě věci - smrt a expanze totiž budou svého druhu synonyma.

Riessova studie byla publikována zde.